1.2.2013
Homilie ke 4. neděli, cyklus C
Kardinál Tomášek říkával: „Kdo pro Církev pracuje, činí hodně. Kdo se za ní modlí, dělá víc. Kdo za ní trpí, dělá nejvíc.“ Tato slova mi přicházejí na mysl nad texty nadcházející neděle. První čtení je z proroka Jeremiáše, který v 7. stol. před Kristem, musí pít „hořký kalich“ svého prorockého údělu až do dna. Musel by si vyčítat, že se na to dal, kdyby neměl jistotu, že to je sám Hospodin, kdo jej povolal: „Hospodin mě oslovil: ,Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil. Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. […] Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou – praví Hospodin – abych tě vysvobodil.‘“
Na rozdíl od prognostického ústavu prorok nezkoumá metodicky budoucnost, ale hlásá vůli Boží pro současnost. Je tak úzce spojen s Bohem, že slyší jeho slovo a vykládá v jeho světle smysl současného dění. Varuje před tím, „co se stane, jestli se nic nestane“, a lidé se neobrátí: dle Boží pedagogiky může národ stihnout tragédie zničení chrámu a deportace do Babylonu. Jsou doby, kdy se něco stát musí. Prorok to cítí v kostech a musí mluvit, i kdyby ho nikdo nechtěl slyšet. Prorok je tragická existence: Je nepohodlný, nikomu nelichotí, neleští kliky, neuplácí. Jako chirurg skalpelem dotýká se prorok Božím slovem hnisavých ran a ukazuje, proč se nehojí. Prorok je antitéze diplomata. Promlouvá do duše opportune inopportune – vhod, či nevhod. Jen tak si ho vyslechnout a přejít hned zase k dennímu pořádku prostě nejde. Jeho zcela v Bohu zakotvená existence, vydannost věci, zranitelná ryzost a průzračnost motivací nenechá spát: usvědčuje, nabourává jistoty, dodává odvahu k pravdivostí, tlačí ke konversi.
Ježíš v nazaretské synagóze si naložil toto prorocké jho. Příklady pohanů, kteří se těšili větší Boží přízni než členové vyvoleného národa, ťal v posluchačích do živého. Reakce nenechala na sebe čekat. Zmocnili se ho a vláčeli za město, aby ho svrhli ze srázu. Fyzická likvidace je stále ještě nejefektivnější způsob jak někoho umlčet (politický vězeň za komunistického režimu byl označován jako „muž určený k likvidaci“ = mukl). I morální vraždou (srv. něm. pojem Rufmord) – lží a pomluvou – se lze zbavit člověka. Stejně tak zostuzením, vytěsněním z našeho středu. Pravda má velikou tvůrčí sílu, lež zase velkou destruktivní moc. Nikolaj Berdjaev napsal, že pravda, či lež vyslovené i jen mezi vlastními čtyřmi stěnami má vesmírný dopad. Proroci neměli jiné zbraně, než sílu slova Hospodinova, které „lámalo skály“ zatvrzelých srdcí. Platí-li to o slově, které bylo člověku jen propůjčeno, o co víc musela sálat síla slova z osoby Bohočlověka, který tím Slovem byl.
Apoštol Pavel na sobě sílu Kristova slova pravdy zakusil. Marně ji potíral, až se jí vzdal. Zanechal nám neomylné kritérium rozlišení pravdy od lži, pravého od falešného proroka, upřímnosti od přetvářky: tím kritériem je láska, jen v lásce je pravda pravdou. Caritas in veritate nazval Benedikt XVI. svou třetí encykliku. Láska je jádro pravdy a jediná autentická motivace ji zastávat. Toto poznání dalo vytrysknout z Pavlova srdce oné velkolepé Velepísni lásky, která je vrcholnou moudrostí. Láska znamená soucit až ke ztotožnění s bližním v jeho materiální i morální nouzi. Láska otevírá oči srdce, které čtou v srdci druhého a volí pro něho ta správná slova, která nezraní, byť by musela být i tvrdá (1 Kor 12,31 – 13,13).
Jak se to vše týká nás? Kdo jsou proroci našich dnů? Co je dnes prorockým činem? Stále platí Solženicynův apel: „Nežít ve lži!“ Nepřetvařovat se! Mlčet, když mám mlčet. Mluvit, když mám mluvit. „Upřímnost není říkat vždy co si myslím, nýbrž neříkat nikdy to, co si nemyslím.“ Předpokladem ovšem je, že si vůbec něco myslím, něco autenticky svého, a ne mně zvenčí vnuceného. Život ve společnosti, kde bylo zakázáno říkat, co si myslím, je zlý. Existuje ale něco horšího: společnost, kde se lidé neodvažují samostatně myslet, aby nevybočili z davu. Není právě zde prorocké poslání Církve dnes a zítra: být oázou kreativní svobody a lásky, kde se rozvíjí lidská osoba? Masová, odosobněná kultura kybernetického věku tomu nepřeje, protože chce člověkem disponovat, jednotlivce manipulovat, naplnit ošklivostí a zaneřádit jeho nitro. Žít zcela elementární hodnoty evangelia, klást odpor, plavat proti proudu, je dnes už prorocký čin.
Kdo tak žije, brzy narazí. Neúspěch však patří k prorokově misi. Ač plný zápalu pro Boží království, svážou mu ruce. Přijde o všechno a bude žít jen ze substance božího přátelství. Se žalmistou bude moci zvolat slova důvěry a naděje: „Hospodine! V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls mým ochráncem. Ústa má budou vyprávět o tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci.“ (Ž 71) Ne, nebude si zoufat, že prohrál. Vždyť teď právě roste Boží království: „kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. […] Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.“
Richard Čemus
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.