Interpretuji instinkt, ergo sum

3.2.2013 

Účelnost jako filosofický problém je název knihy, jejíž přepracované vydání z roku 2005 dostalo název Přirozené cíle (Natürliche Ziele) a chce ukázat, že živočišný proces může být chápán jedině jako proces zaměřený k nějakému účelu. Proces, ve kterém se uskutečňuje bytí-od-vstříc, totiž určitý druh popudu či instinktu, který se nedá redukovat na kauzalitu. V knize se pokouším ukázat, že všechno už nahlédnul Duns Scotus. Kde se vyskytuje zaměření k nějakému účelu, tam se vyskytuje také něco jako jeho absence, totiž vada přirozenosti, hamartias tes physios neboli peccatum naturae, jak říkají Aristoteles a Tomáš Akvinský.

Ve fyzikálním světě neexistují vady kromě těch, kterých se dopustí fyzikové či astronomové, jejichž předpovědi jsou experimentálně vyvráceny. Hvězdy nemají vady. Naproti tomu zajíc, který se narodil se třemi nohama, je obětí takovéto vady přirozenosti. Fyzikální procesy, které tvoří anorganickou infrastrukturu, jsou vždycky bez vady. Onen zajíc pak stěží může realizovat svůj pud sebezáchovy. Jak je tomu ale v případě lvice, která, jak píše Philippa Foot, nevyvádí svoje mláďata na lov a znemožňuje tak, aby se naučila opatřovat si potravu? Lvice ovšem účel svého pudu nechápe. Jak je tomu ale s lidmi nebo živočichy, kteří nedokáží vnímat specifickou přitažlivost opačného pohlaví? Absence těchto mocných instinktů je zjevná anomálie, poněvadž na této přitažlivosti je založeno přežití druhu. Anebo si vezměme pedofilii. Bylo by nezodpovědné jmenovat pedofila ředitelem školy, totiž nediskriminovat ho kvůli jeho sklonu.

Všechny tyto příklady ukazují, že ne všechny typy účelů nějakého instinktu mohou být považovány za „přirozené“. Lidé jsou živými bytostmi obdařenými instinktem stejně jako každý jiný živočich, avšak nejsou pouze bytostmi pudovými. Aristoteles píše, že lidské jednání v sobě zahrnuje dvě složky: orexis, tj. instinktivní žádost, a logos, tj. schopnost podrobit tento subjektivní instinkt kritériu rozumu a korigovat jej. Orexis představuje prvotní motiv nějaké činnosti. Logos rozhoduje o etické kvalitě tohoto motivu. Hlad je dostatečný prvotní motiv k jídlu. Může se však stát, že lékař mi poručí 24 hodin nejíst anebo je právě doba velkého půstu, dostatečné to motivy pro přemožení toho prvotního.

Lidé se neřídí instinktem slepě, nýbrž interpretují jej. Živočich, který je stižen chronickým nechutenstvím, přestane jíst a nakonec zahyne. Lidé však vědí, že páření slouží k zachování druhu a v případě sterility jdou k lékaři (úmyslné hledání pohlavního spojení, které není plodné, je jiná kapitola, kterou zde nebudu probírat). Chtěl bych ukázat, že physis či natura je vždycky zvláštní přirozeností určitého druhu. Živé bytosti nejsou jenom to de ti, tedy něčím, ale existují v určité konkrétní formě bytí. Příkladem je člověk anebo nějaký druh živočicha či rostliny. Jejich přirozenost je vlastní jejich konkrétnímu druhu. Rovněž pud, který je zaměřen chybně, má určitý telos – účel, ale není to telos či účel přirozenosti. Narkoman může rozpoznat destruktivní a tedy nepřirozený charakter své touhy a podrobit se terapii. Je schopen jakéhosi secondary volition – druhotného chtění, které přeruší uspokojování této touhy.

„Přirozenost“ se vyjevuje především v interpretaci pudu. Přirozenost je to, co patří k rodu. To je základem toho, proč negace teleologické (účelové) konstituce světa vždycky souvisí s nominalistickou pozicí. Nominalismus totiž nezná druhy přirozenosti, nýbrž jenom různé způsoby bytí něčeho. A proto všechno, po čem touží individua, patří k jejich individuální přirozenosti. Podle tohoto pojetí jsme individua patřící do tříd. Na základě čeho se však řadí určitý předmět do určité třídy? Obvyklá odpověď zní, že na základě porovnání. Avšak, štěně pinčla se mnohem více podobá kočce než německé doze. A přece jsou pinčl i doga téhož druhu. Na základě čeho tedy? Na základě příbuznosti. Čím je však podobnost? Všechny pokusy o její definici selhávají a mohou jenom selhávat, protože se točí v kruhu. Bertrand Russell proto mohl tvrdit, že nominalismus ztroskotává na podobnosti. Nedokáže totiž indikovat jisté skupiny podobných věcí prostřednictvím jiné kvality než podobnosti jich samotných. V eseji o podobnosti, kterou obsahuje druhý díl mé knihy Schritte über uns hinaus jsem se snažil prohloubit tento aspekt.

Když jsem ji psal, jevila se mi podobnost jako základní pojem, rovnocenný jsoucnu a nepřevoditelný na žádný rod. Byl to však omyl, jak si nyní uvědomuji. Podobnost totiž znamená určitý druh blízkosti, přesněji kvalitativní blízkosti. Komplementárním pojmem je vzdálenost. Jiná forma blízkosti je prostorová, kvantitativní neboli měřitelná blízkost. Jiné jsou zase časové nebo matematické: pět se více blíží šesti než sedmi. Anebo je možné si vybavit těsné či vzdálenější příbuzenské vztahy nebo různé stupně emotivní blízkosti jako například přátelství.

A tady vlastně dospíváme k cíli. Všechno, co je, je totiž ke všemu ostatnímu v nějakém vztahu, blízkosti či odlehlosti. Neexistuje absolutní blízkost. Absolutní blízkost by byla totožnost. A absolutní, totiž nekonečná odlehlost by byla nebytím. Když se v jednom žalmu říká o Bohu, že „od nás vzdaluje naše nepravosti“ (Žl 103, 12), tak ono vzdálení znamená nekonečné vzdálení a rovná se tedy zániku našich vin. Nemůže existovat nekonečně vzdálená hvězda. Má-li nějaké místo, znamená to, že je od nás konkrétně vzdálená a má tudíž určitou blízkost.

Líbilo by se mi, ale jsem na to už příliš stár, napsat ontologii na základě pojmů blízkosti a odlehlosti. Takováto teorie by měla nepředvídatelné a překvapivé důsledky. Ve spise Schritte über uns hinaus jsem formuloval tuto myšlenku jako nějaký vzkaz v láhvi hozené do moře komunikujícího společenství. Dosud ji však nikdo neotevřel.

***

Článek vyšel v deníku L´Osservatore Romano 11. ledna 2013 v rámci prezentace italského vydání autorova přepracovaného životního díla Fini naturali (Milano, Ares, 2012, 464 stran). U nás v roce 2004 vyšla starší verze tohoto díla z roku 1985 pod názvem Účelnost jako filosofický problém (OIKOYMENEH, Praha 2004).

Přeložil Milan Glaser

Robert Spaemann

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.