15.3.2013 

Promluva papeže Františka ke kardinálskému sboru

Bratři kardinálové,

toto období konkláve bylo velice významné nejenom pro kardinálské kolegium, nýbrž také pro všechny věřící. V těchto dnech jsme téměř svými smysly zakoušeli lásku a soudržnost univerzální církve a také pozornost mnoha lidí, kteří – ač naši víru nesdílejí – s úctou a obdivem pohlížejí na církev a Svatý stolec. Z každého cípu země stoupala vroucí a sborová modlitba křesťanského lidu za nového papeže. Mé první setkání se zástupem, tísnícím se na náměstí sv. Petra, bylo rovněž plné emocí. Mám ještě v mysli tento působivý výjev modlícího se a radujícího se lidu, a rád bych proto vyslovil své upřímné uznání biskupům, kněžím, zasvěceným osobám, mladým i starým, rodinám za vaši tak dojemnou a vroucí duchovní blízkost.

Cítím, že je potřebné, abych vyjádřil svou silnou a hlubokou vděčnost vám všem, ctění a drazí bratři kardinálové, za svědomitou spolupráci při vedení církve v období sedisvakance. Ke každému z vás se obracím se srdečným pozdravem – počínaje děkanem kardinálského sboru, panem kardinálem Angelem Sodanem. Děkuji mu za výraz oddanosti a srdečná přání, která mi předal vaším jménem. Spolu s ním děkuji také panu kardinálovi Tarcisiovi Bertonemu, komořímu Svaté církve římské, za jeho pečlivou práci v této delikátní přechodné fázi, a rovněž drahému kard. Giovannimu Battistovi Re, který nám předsedal v konkláve : mnohé díky! Se zvláštní láskou myslím na vážené Otce kardinály, kteří z důvodu věku nebo nemoci církvi zajistili svou účast a lásku tím, že nabídli své utrpení a modlitbu. Chtěl bych vám říci, že předevčírem zasáhl kard. Mejiu (Jorge Maria Mejia, pozn. red.) srdeční infarkt; je hospitalizován v nemocnici Pia XI. Jeho zdravotní stav je stabilizovaný a Otec kardinál nám poslal své pozdravy.

Nemůže chybět mé poděkování všem těm, kteří se různými úlohami činně podíleli na přípravě a průběhu konkláve, zajišťovali bezpečnost a klid kardinálů v tomto natolik důležitém období církevního života.

S myšlenkou překypující láskou a hlubokou vděčností se obracím ke svému váženému předchůdci Benediktu XVI., který v letech svého pontifikátu církev obohatil a posílil svým magisteriem, svou dobrotou, svým vedením, svou vírou, pokorou a mírností, které pro všechny zůstanou trvalým duchovním bohatsvím. Petrovský úřad, který prožíval s naprostou oddaností, v něm měl moudrého a pokorného představitele, s pohledem stále upřeným na Krista – Krista vzkříšeného, přítomného a žijícího v eucharistii. Naše vroucí modlitba, neutuchající vzpomínky, láskyplné a nepomíjející uznání jej budou stále doprovázet. Cítíme, že Benedikt XVI. v hloubi našich srdcí zažehl plamen. Nepřestane hořet, neboť je živený jeho modlitbou, která bude nadále podporovat také církev v její duchovní a misijní pouti.

Drazí bratři kardinálové, naše dnešní setkání je jakýmsi prodloužením intenzívního společenství církve, které jsme v tomto období zakoušeli. Podněcováni hlubokým smyslem zodpovědnosti a podporováni velkou láskou ke Kristu a církvi jsme se společně modlili a bratrsky sdíleli své pocity, zážitky a úvahy. V této velmi srdečné atmosféře tak rostlo naše vzájemné poznání a otevřenost jednoho vůči druhému. A to je dobré, protože jsme bratři. Kdosi mi řekl, že kardinálové jsou kněží Svatého otce, avšak my jsme ono společenství, ono přátelství a ona blízkost, které nám všem jenom prospívají. Díky tomuto poznání a vzájemné otevřenosti jsme se snáze poddali působení svatého Ducha. On, Duch Utěšitel, je nejvyšším představitelem každé iniciativy a projevu víry. Přivádí mne to k této kuriózní myšlence. Utěšitel působí rozdílnost mezi církvemi, a tak se zdá, že je apoštolem Babylónu. Na druhé straně však je Tím, kdo z těchto rozdílností činí jednotu – nikoliv ve stejnosti, nýbrž v harmonii. Vzpomínám si, že jeden z církevních Otců ho definuje takto: “Ipse harmonia est”. Tento Utěšitel, který každému z nás dává různá charismata, nás spojuje v církevním společenství, jež uctívá Boha Otce, Syna a Jeho – Ducha sv.

Právě na základě tohoto ryzího citu kolegiality, který pojí kardinálský sbor, vyjadřuji svou vůli sloužit evangeliu s obnovenou láskou a tím církvi napomáhat, aby se stále více v Kristu a s Kristem stávala plodící vinnou révou Páně. Slavení Roku víry nás podněcuje k tomu, abychom se všichni společně – pastýři a věříci – snažili s věrností naplňovat poslání, které máme odjakživa – tedy přinášet Ježíše Krista člověku a přivádět člověka k setkání s Ježíšem Kristem, Cestou, Pravdou a Životem, reálně přítomným v církvi a současně v každém člověku. Takovéto setkání přivádí člověka k tomu, že se v tajemství milosti stává novým člověkem, a vyvolává v duši onu křesťanskou radost, která tvoří onen stonásobek darovaný Kristem tomu, kdo jej přijímá do svého bytí.

Jak nám mnohokrát svým učením – a naposledy také svým odvážným a pokorným gestem – připomněl papež Benedikt XVI., Kristus skrze svého Ducha vede svou církev. Duch sv. je svou oživující a sjednocující silou duší církve – z mnohých činí jediné tělo, mystické Tělo Kristovo. Nepoddávejme se nikdy pesimismu, oné hořkosti, kterou nám denně předkládá ďábel. Nepodléhejme pesimismu a sklíčenosti – mějme pevnou jistotu, že Duch sv. svým mocným vanutím dává církvi odvahu vytrvat a také hledat nové způsoby, jak hlásat evangelium, abychom jej přinesli až na konec země (srov. Sk 1,8). Křesťanská pravda je přitažlivá a přesvědčivá, neboť odpovídá na hluboké potřeby lidského bytí svým přesvědčivým hlásáním Krista, jediného Spasitele celého člověka a všech lidí. Tato zvěst zůstává platná také dnes, jako byla na počátku křesťanství, když nastalo první velké misijní rozšíření evangelia.

Tak jen, drazí bratři, do toho! Polovina z nás je vprostřed stáří – a stáří je, jak rád říkám, sídlem životní moudrosti. Staří lidé v sobě mají moudrost své životní pouti, jako staří Simeon a Anna v chrámu. A právě díky této své moudrosti rozpoznali Ježíše. Darujme tuto moudrost mladým – tak, jako dobré víno, které je léty ještě lepší, dávejme mladým lidem moudrost života. Přichází mi na mysl slova jednoho německého básníka o stáří: “Es ist ruhig das Alter und fromm” – Stáří je klidné a zbožné ( Friedrich Hölderlin; Meiner verehrungswürdigen Grossmutter zum 72. Geburtstag; pozn. red. ). Stáří je časem klidu a modlitby. A také časem předávání této životní moudrosti mladým. Vrátíte se nyní na svá působiště, abyste pokračovali ve svém úřadu, obohaceni zážitky těchto dní, tak bohatých vírou a církevním společenstvím. Tato jedinečná a s ničím neporovnatelná zkušenost nám umožnila, abychom v hloubce zachytili veškerou krásu církve, která je odrazem záře Vzkříšeného Krista. Jednoho dne pohlédneme do oné překrásné tváře Vzkříšeného.

Mocné přímluvě Panny Marie, naší Matky a Matky církve, svěřuji svůj i váš úřad. Kéž se pod jejím mateřským pohledem každý z nás může ubírat v radosti a poslušnosti za hlasem jejího božského Syna, posilovat jednotu, vytrvat jednomyslně v modlitbě a dosvědčovat ryzí víru ve stálou Pánovu přítomnost. S těmito pocity – jsou opravdové,co? – s těmito pocity ze srdce uděluji apoštolské požehnání vám, vašim spolupracovníkům a lidem svěřeným do vaší pastorační péče.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.