Rádio Vaticana

Až na konec světa

29.3.2013

Homilie ke Zmrtvýchvstání

Kdo musel snášet komunistickou mluvu pitvořící český jazyk, nesnáší slovo „budovat“, podobně jako se vyhýbá slovu „soudruh“. Pojem „soudruh“ přitom odpovídá latinskému „socius“ a setkáváme se s ním v emblému jesuitů, a nyní i v erbu papeže Františka: Ono známé IHS se dá totiž mezi jiným rozvést také jako: „Iesum habemus socium“, tedy „Máme Ježíše za soudruha“; vyjadřuje to zvláštní blízkost a důvěrnost s Ježíšem. Stejně tak pojem „budovat“ vyjadřuje něco positivního, konstruktivního, tvůrčího, znamená totéž, co stavět. Zazní-li ale v kostele, vzbudí okamžitě otázku: Chceme opravdu budovat Boží království? Jsme my jeho stavitelé? „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé,“ varuje žalm 127. Ježíš líčí své království spíš jako dar: jako poklad ukrytý v poli, na který člověk nečekaně narazí, podobně jako náhle objeví vzácnou perlu. Království Boží je tedy o tom, co je, o realitě, kterou zatím nevidíme. Má se nám teprve ukázat ¬– zjevit. V tomto smyslu píše sv. Pavel, že jsme „s Kristem byli vzkříšeni“ (Kol 3,1-4) a náš „život je s Kristem skrytý v Bohu“. Je to situace nás křesťanů: člověk, svět i vesmír, celé stvoření už vstalo s Kristem z mrtvých! Ale my v nebi jakoby nejsme! Anebo snad jsme?

Zdůrazňuje-li apoštol Pavel, že s Kristem jsme byli vzkříšeni a náš život že je s Kristem skrytý v Bohu, znamená to, že Boží království neexistuje bez Krista. Bez Něj tam žádná cesta nevede. Společenství s Ním je ono nebe, které hledáme, které tu už je jako otevřená náruč Boží. Bůh nám ji nabízí s neskutečnou trpělivostí, my se jí však vysmýkáváme, nejsme schopni v ní spočinout, protože naše hříšnost nám nedovoluje se cítit dobře v obětí Božím. A skutečně: Být v obětí někoho, koho nemám rád, koho odmítám, to není nebe ¬– to je peklo! V úterý Sv. týdne v kapli Sv. Ducha v Domu sv. Marty k tomu papež František řekl: „Bůh má nekonečnou trpělivost s člověkem, snaží se svou trpělivostí přitáhnout každého z nás k sobě. Je to ona trpělivost, kterou chová Pán vůči nám, našim slabostem, našim hříchům. Rozpomeň se, jak byl Bůh k Tobě osobně trpělivý?! Tvá odpověď ať zní: Díky, Pane, díky za tvoji trpělivost.“

Možná, že jsme už v nebi! Ale proč možná?! Dáme-li na apoštola Pavla, nemůže být pochyb. Píše totiž: „Jsme přece již mrtví a náš život je skrytý v Bohu.“ Našim úkolem tedy není budovat a zařizovat se útulně v palácích, ale vyjít z nich ven. Jak to ukázal papež František po své první nedělní mši sv. u Sv. Anny na periferii Vatikánu: ještě oděn liturgickými rouchy vyšel z kostela, vmísil se mezi lidi a pak dokonce překročil i hranici Vatikánského města, kde na něj čekali další lidé. Jistě tím nechtěl říci, že má Církev opustit sakrální prostor a splynout se světem! Má „překročit práh naděje“ rozšířením posvátna na celý život lidí dnes a zde. Tedy jít až tam, kam nikdo nejde, do zapomenutých krajů vytěsněných lidských osudů. Našli snad kardinálové toho, kdo by nás jako Mojžíš vyvedl ven hledat „až na konec světa“? V programatické řeči v předkonkláve, která byla v těchto dnech zveřejněna, kardinál Bergoglio viděl úlohu budoucího papeže, vyvést Církev ze sebe ven k existencielním periferiím. Co tím myslel, ukázal na Zelený čtvrtek jako římský biskup mytím nohou mladistvým vězňům na kraji Města. Je to výzva, chystá se nový duchovní exodus, Pascha, Velká noc, voda, setkání, hora i poušť.

Obrací náš zrak a naše úsilí tam, kam světec z Assisi záhy došel, k duchovnímu chápání Církve a její služby světu: „Usilujte o to, co pochází shůry,“ píše apoštol Pavel. „Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi.“ To ale neznamená upřít zrak k obloze a zapomenout svět – jako zkoprnělí učedníci po Nanebevstoupení Páně. Z toho je museli vyvést sami andělé a obrátit jejich pozornost tam, kudy Kristus opět přijde! Je to tam, kde žije člověk. „Až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě,“ ujišťuje sv. Pavel. Mise Církve je pomáhat lidem hledat Boha skrytého ve všech věcech. Jako Ignác z Loyoly je i papež František contemplativus in actione. Dobře ví, že jsou chvíle, kdy se Bůh nechává najít jen skrze kříž. Krucifixy se dnes všude odstraňují. Ti, kdo odstraňují kříže, mají to dnes lehké. Vztyčit kříž stojí velké úsilí. Církev ať Kříž vztyčí ve víře v toho, kdo už přemohl svět: „In hoc signo vinces!“

Richard Čemus