23.4.2013 

Svatý Jiří, jehož liturgická památka připadá podle všeobecného církevního kalendáře na dnešek, je vedle Panny Marie křestním patronem papeže Františka. V Čechách, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku, kde je dnes slavnost sv. Vojtěcha, připadá svatý Jiří až na zítřek. Svatý otec tedy u příležitosti svých jmenin slavil dnes dopoledne eucharistii ve slavnostním prostředí paolinské kaple apoštolského paláce spolu se všemi kardinály sídlícími v Římě. Jménem několika desítek přítomných kardinálů mu popřál v úvodu mše svaté hojnost Božího požehnání a křesťanské statečnosti kardinál děkan, Angelo Sodano. Svatý otec pak kromě poděkování za projevené blahopřání, ve kterém vyjádřil radost ze společného setkání s kardinály, pronesl krátkou homilii, kterou přinášíme v plném znění:

„Dnešní liturgické čtení říká, že právě ve chvíli, kdy vypuklo pronásledování, začaly misie církve. Křesťané se dostali do Fénicie, na Kypr a do Antiochie a hlásali Boží Slovo (Sk 11,19-26). Nesli v sobě apoštolskou horlivost, a právě tak se šíří víra. Někteří lidé z Kypru a Kyrény – ti druzí, kteří se tam stali křesťany – šli potom do Antiochie a oslovili také Řeky. To byl další krůček. A takto jde církev vpřed. Od koho pocházela tato iniciativa promluvit k Řekům? …o tom, co nechápal nikdo jiný než židé? … z Ducha svatého! Ten poháněl stále a stále, vždycky… Když se to však doslechli v Jeruzalémě, někdo poněkud znervózněl, a Barnabáš byl poslán na apoštolskou vizitaci. Snad můžeme s trochou nadsázky říci, že to byl teologický počátek Kongregace pro nauku víry, tedy tato Barnabášova apoštolská vizitace. On to uviděl a zjistil, že všechno jde dobře. A církev je tak více Matkou, Matkou více dětí, mnoha dětí. Stává se stále více Matkou. Matkou, která nám dává víru. Matkou, která nám dává identitu. Křesťanská identita však není nějaký průkaz totožnosti. Křesťanská identita je příslušnost k církvi a všichni patřili k církvi, k Matce církvi. Není totiž možné najít Ježíše mimo církev. Velký papež Pavel VI. řekl, že „žít s Ježíšem bez církve je absurdní dichotomie, stejně jako následovat Ježíše mimo církev a milovat Ježíše bez církve“. A tato Matka církev, která nám dává Ježíše, nám dává identitu, která není nějakým razítkem, je to příslušnost. Identita je příslušnost. A tato příslušnost k církvi je krásná.

A to je třetí věc, která mi přichází na mysl. První byl začátek misií, druhou církev jako Matka a třetí to, že jakmile Barnabáš viděl – jak praví Písmo – „že byl velký počet lidí získán pro Pána“ – když viděl ten zástup, zaradoval se. „Když viděl jak Boží milost působí, zaradoval se“ (Sk 11,23). A to je radost, která je vlastní šiřiteli evangelia, jak říkával Pavel VI. Je to „něžná a útěšná radost ze šíření víry“. A tato radost začíná pronásledováním, velkým zármutkem, který končí radostí. A tak jde církev kupředu, jak praví jeden světec – nevzpomínám si nyní který – „mezi »protivenstvími světa a útěchami od Pána«. Takový je život církve. Když se budeme chtít ubírat trochu mondénní cestou a vyjednávat se světem – jak chtěli a byli pokoušeni Makabejci ve své době – nikdy se nám nedostane útěchy od Pána. A pokud budeme hledat jenom útěchu, bude to útěcha povrchní, nikoli od Pána, bude to lidská útěcha. Církev však putuje mezi křížem a zmrtvýchvstáním, mezi pronásledováními a útěchami od Pána. Taková je to cesta, a kdo jde po ní, nezabloudí.

Mysleme dnes na misijní dimenzi církve, na ty, kteří vyšli ze sebe a vydali se na cestu. Také na ty, kteří se odvážili hlásat Ježíše Řekům, což bylo v té době skoro pohoršlivé. Mysleme na tuto Matku církev, která roste, roste novými dětmi, kterým dává identitu víry, protože nelze věřit v Ježíše bez církve. Říká to sám Ježíš v evangeliu: „Ale vy nevěříte, protože nepatříte k mým ovcím“ (Jan 10,26). Pokud nejsme „Ježíšovými ovcemi“, nedostává se víry. Je to jen odvar víry, víra bez podstaty. A mysleme na útěchu, kterou zakusil Barnabáš a kterou je právě ona „něžná a útěšná radost ze šíření víry“. A prosme Pána o tuto parrésii (odhodlanost, neohroženost), apoštolskou horlivost, která nás žene, abychom šli vpřed jako bratři, my všichni. Vpřed! Nesme kupředu Ježíšovo jméno v lůně svaté Matky církve, „hierarchické a katolické“, jak říkával sv. Ignác z Loyoly. Kéž se tak stane.“

To byla homilie, kterou papež František pronesl u příležitosti svých jmenin při mši svaté, kterou spolu s kardinály sídlícími v Římě koncelebroval v paolinské kapli apoštolského paláce ve Vatikánu.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.