13.6.2004
Vstupu do Evropy se nemusíme obávat
Zřejmě málokdo prožívá skutečnost, že již několik týdnů patříme do Evropské unie, s pocitem mimořádnosti. I když se během přístupové noci bouřlivě oslavovalo, mnoho lidí stejně nevnímalo, že se děje něco převratného. Dějinného faktu, který vstoupí do učebnic dějepisu, si pak v následujících dnech asi nejvíce povšimli ti, kdo cestovali do zahraničí. Nepotřebovali pasy a postrádali celníky.
Tato samozřejmost, s jakou český národ vnímal přijetí do evropského společenství národů, byla způsobena z velké části pocitem, že bylo pouze deklarováno to, co bylo odnepaměti prožíváno. Český národ se přece nikdy dobrovolně nevzdaloval ostatním západoevropským státům, ale vždy se snažil s nimi spolupracovat. Historie ukazuje, že nestál na okraji, ale různým způsobem zasahoval do dějin kontinentu. Tak se 1. května 2004 navazovalo na to, co bylo násilně přerušeno totalitami dvacátého století.
Být spojen s druhými však automaticky neznamená, že jde o vztahy vyvážené a harmonické. Jsme plnoprávnými členy, a tak se také musíme chovat. To však naráží na jednu typicky českou obtíž. V naší mentalitě se totiž ukrývá cosi zvláštního. Jedná se o jistý komplex národní méněcennosti. Můžeme ho vystopovat v různých projevech.
Především se s ním setkáváme v pocitu, že na západ od nás všechno dělají lépe a nám nezbývá, než přijmout to, co nám nabízejí. Všimněme si, jak se na nejrůznějších úrovních neustále opakuje, jak to dělají v tom či onom západoevropském státě. Jejich zkušenosti si stavíme za vzor a zapomínáme na své vlastní, které nemusí být méně hodnotné. Snadno pak přejímáme nekriticky vše, co západní společnost nabízí, a nejsme schopní vybírat si jen to pozitivní.
Dalším výhonkem zmíněného komplexu je rozšířené české naříkání na to, jak se nám špatně daří. Upevňujeme se tak ve falešném pocitu, že jsme ti chudí, ti odstrčení. Nedokážeme se radovat z toho, co máme, a neučíme se myslet na ty, kteří mají méně než my. A těch je přeci ve světě většina.
Být součástí dnešní Evropy však znamená vnášet do ní naše národní bohatství. Z historie dávné i současné by se dalo snadno ukázat, že máme druhým co nabídnout. Jsme rovnocennými partnery a nemusíme se stydět za to, co je naše. Evropa takovýto náš postoj potřebuje. Jako Slované, kteří vstoupili do svazku mnoha národů, máme jistě i svou dějinnou úlohu. Díky své mentalitě i díky svým zkušenostem máme možnost ostatní země obohatit tím, co jsme jako národ rozvinuli více než ostatní.
Během své nedávné návštěvy nám to připomněl i kardinál Tomáš Špidlík. On, který většinu svého života prožil na západě, a přitom se zajímá o křesťanský východ, zdůrazňoval, že zvláště slovanská spiritualita může svým základním zaměřením přispět k obohacení jiných kultur. Ona totiž klade důraz na lidské vztahy. Nevidí jen mrtvé ideje a zákony, ale soustřeďuje se na živé osoby.
Konečně nemůžeme si nevšimnout, že postava papeže Jana Pavla II. je vyzrálým plodem slovanské duše. Z jeho úst a jednání je snadné vyčíst, že i on očekává, že Evropa bude se Slovany bohatší.
Vstupu do Evropy se tedy nemusíme obávat. Na prvním místě pro nás znamená úkol přinést svůj vlastní vklad a darovat druhým to nejlepší z naší kultury. Chceme-li splnit toto své poslání, nesmíme zapomínat na to, že v demokratickém společenství nemůžeme být zakřiknutí a pouze poslouchat. Je třeba, abychom uměli sestoupit do nitra své životní zkušenosti, uměli ji formulovat a pak hlasitě nabízet druhým. Vznikne tak zajímavý dialog, který nebude pokaždé snadný. Vždyť ten, kdo přichází s novým a neotřelým, je mnohdy v pozici jakéhosi neposedného skřítka. On totiž často svým přínosem mění zaběhané a nutí k novému promýšlení životních zvyklostí a postojů. Od nás Slovanů to vyžaduje odvahu a notnou dávku vyjednávačského umění.
Za poslední roky můžeme na konkrétních příkladech ze života církve dokumentovat citlivost této úvahy.
Zajímavou zkušenost prožili organizátoři evropského setkání mládeže v italském Loretu. Mladí lidé, kteří před vlastním setkáním s papežem pobývali v nejrůznějších farnostech místního regionu, se mohli účastnit programu, který jim byl nabídnut. Ze strany italských pořadatelů bylo vše dobře připraveno, avšak v západoevropském stylu. Přes den poznávání místní kultury a večer zábava a disko. Podle svých zkušeností se domnívali, že na modlitbu a ztišení nebudou mít naši mladí lidé ani pomyšlení. Jak velké bylo jejich překvapení, když čeští mladí dali přednost adoraci v místním kostele před diskotékou. Mám za to, že tehdy čeští i italští organizátoři pochopili, že nelze jen pasivně přijímat připravený program, ale že je ho třeba vytvářet společně. Že to je pro obě strany náročné, potvrdily další zkušenosti například při přípravě Světových dnů mládeže, a to zvláště při jednáních s diecézemi, které naše mladé poutníky přijaly. Když se však podaří přispět tím nejlepším, co může česká duše nabídnout, pak se pravidelně stává, že z úst místních lidí slyšíme slova plná obdivu na naši mládež.
Abychom uvedli zkušenost i z jiné oblasti, můžeme zmínit organizace, které se starají o to, aby v českých lidech probouzely ducha solidarity s chudšími. Na tomto poli se totiž postupně děje mnoho krásného a záslužného. Můžeme pomyslet na úspěšné působení Papežských misijních děl nebo na Svatopetrský haléř či na různé projekty katolické charity. Za zmínku stojí i solidarita mladých lidí se svými vrstevníky na Ukrajině. Již vícekrát tak mohla skupinka ze Zakarpatí putovat s českými mladými na Světový den mládeže.
Vzájemný dialog národů, mentalit a kultur v Evropě je důležitým úkolem. Jsme pozváni k tomu, abychom jedni druhé obohatili právě tím nejlepším, co si vzájemně můžeme darovat. My křesťané zde máme velkou odpovědnost vyplývající z víry: nabídnout ostatním způsoby, jak dospět k soudržnosti, která se nebude opírat jen o ekonomické a politické aspekty, ale která bude mít pevný základ v duchovním bohatství. Proto je třeba zbavit se zátěže méněcennosti a vstoupit do rovnocenného dialogu. Že se pro zúčastněné nejedná o snadný úkol, je pochopitelné. Historickou výzvu bychom však neměli promarnit.
P. Jan Balík
Jan Balík
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.