22.9.2013 

Papež František na akademické půdě, Sardinie

Dobré odpoledne, drazí přátelé!

Srdečně vás všechny zdravím. Děkuji otci děkanovi a rektorům za jejich slova na uvítanou a všem třem institucím přeji vše dobré. Těší mne, že slyším, jak společně pracují, jako přátelé. To je dobré! Moje vděčnost a povzbuzení patří Papežské teologické fakultě, která nás hostí, zejména otcům jezuitům, kteří zde velkodušně slouží i celému akademickému sboru. Příprava kandidátů na kněžství zůstává primárním cílem, ale formace laiků je také velmi důležitá.

Nechci dělat akademickou přednášku, třebaže kontext a vaše kvalifikace by si to žádaly. Raději nabídnu pár úvah, které vycházejí z mojí zkušenosti jakožto člověka a pastýře církve. Nechám se přitom vést úryvkem z evangelia a pokusím se o jeho „existenciální“ výklad. Jde o epizodu s emauzskými učedníky, dvěma Ježíšovými učedníky, kteří po Jeho smrti odcházejí z Jeruzaléma a vracejí se do své obce. Zvolil jsem tři klíčová slova: rozčarování, rezignace a naděje.

1. Tito dva učedníci si kvůli Ježíšově smrti nesou v srdci bolest a dezorientaci, jsou rozčarováni tím, jak se věci sběhly a kde skončily. Analogický pocit nacházíme také v naší nynější situaci: zklamání, rozčarování způsobené ekonomicko-finanční, ale i ekologickou, vychovatelskou, mravní a lidskou krizí. Tato krize se týká historické a existenciální přítomnosti i budoucnosti člověka v naší západní civilizaci a postihuje celý svět. Když říkám krize, nemyslím tragédii. Číňané píší slovo krize za použití dvou znaků. Jeden znamená nebezpečí a druhý příležitost. Mluvíme-li o krizi, mluvíme o nebezpečích, ale také o příležitostech. V tomto smyslu tedy toto slovo užívám. Každá doba v sobě má kritické prvky, ale během posledních čtyřech století, nebyly zásadní jistoty života lidských bytostí otřeseny tolik jako v naší době. Myslím na zhoršování životního prostředí, pomysleme na válku o vodu, která přijde, na sociální nerovnosti, na úděsnou moc zbraní, o nichž jsme v těchto dnech hodně mluvili, na ekonomicko-finanční systém, jehož středem není člověk, ale peníze, bůžek peněz, na rozvoj a váhu informačních prostředků a jejich pozitivitu, komunikace a dopravu. Tato změna se týká způsobu, kterým člověk rozvíjí svoji existenci v tomto světě.

2. Jaké reakce na tuto realitu? Vraťme se ke dvěma učedníkům z Emauz. Zklamáni Ježíšovou smrtí projevují rezignaci, snaží se utéci před realitou a opouštějí Jeruzalém. Tytéž postoje můžeme nalézt v nynější situaci. Krize může vést k rezignaci, pesimismu vůči každé možnosti účinné intervence. V určitém smyslu je to jakési „vystoupení“ z dynamiky nynější dějinné peripetie poukazováním na její nejvíce negativní aspekty se smýšlením podobajícím se duchovnímu a teologickému hnutí z 2. století po Kristu, které bývá označováno jako „apokalyptické“. Nemáme my také toto pokušení přemýšlet apokalypticky? Toto pesimistické pojetí lidské svobody a historických procesů vede k jakési paralýze inteligence i vůle. Rozčarování vede rovněž k jakémusi útěku a hledání „ostrůvků“ či momentů klidu. Je to vlastně postoj Piláta myjícího si ruce. Jeví se jako „pragmatický“, ale de facto ignoruje volání po spravedlnosti, lidskosti a sociální odpovědnosti a vede k individualismu, pokrytectví, ne-li k určitému cynismu. Toto pokušení je před námi, vydáme-li se cestou rozčarování a zklamání.

3. V tomto bodě se ptejme: existuje nějaká cesta, kterou se ubírat v této naší situaci? Máme rezignovat? Máme si nechat zatemnit naději? Máme utéci před realitou? Máme si „mýt ruce“ a uzavřít se do sebe? Myslím si, že nejenom existuje cesta, po níž se vydat, ale že právě tento dějinný moment, který prožíváme, nás nutí hledat a nalézat stezky naděje, které otevřou naší společnosti nové horizonty. A tady je role univerzity drahocenná. Univerzity jakožto místa vypracování a předávání vědění, formace k „moudrosti“ v tom nejhlubšímu smyslu slova a integrální výchovy člověka. V tomto směru bych chtěl nabídnout několik krátkých podnětů k zamyšlení.

a. Univerzita jako místo rozlišování. Je důležité číst v realitě a dívat se jí do tváře. Ideologická či stranická čtení neposlouží, živí jenom iluze a rozčarování. Číst v realitě, ale také ji žít beze strachu, bez útěků a bez katastrofismů. Každá krize i ta nynější je přechodem, porodní bolestí, která nese soužení, těžkosti a utrpení, ale má v sobě horizont života a obnovy, nese sílu naděje. Tato krize není krizí změny, je krizí epochální změny. Mění se epocha, nejde o povrchní změny v epoše. Tato krize se může stát momentem očištění a přehodnocení našich ekonomicko-sociálních modelů a určitého pojetí pokroku, které živilo iluze, aby se obnovila lidskost ve všech dimenzích. Rozlišování není slepé, není nepřipravené; uskutečňuje se na základě etických a duchovních kritérií, zahrnuje v sobě otázku po dobru, odkaz na hodnoty vlastní vizi člověka a světa, vizi lidské osoby ve všech jejích dimenzích, zejména duchovní, transcendentní. Nikdy nelze pojímat člověka jako „lidský materiál“! To je možná jakási skrytá nabídka funkcionalismu. Univerzita jakožto místo „moudrosti“ má při formaci k rozlišování velmi důležitou funkci, totiž živit naději. Když se neznámý pocestný, kterým je Vzkříšený Ježíš, připojí ke dvěma smutným a sklíčeným emauzským učedníkům, nesnaží se zakrývat realitu Ukřižování, zdánlivé porážky, která způsobila jejich krizi, ale naopak je vybízí ke čtení v této realitě a dovádí je ke světlu Svého Zmrtvýchvstání: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit... Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,25-26). Rozlišovat znamená neutíkat, ale seriózně a bez předsudků číst v realitě.

b. Další prvek: Univerzita jakožto místo, ve kterém se vypracovává kultura spřízněnosti. Kultura spřízněnosti, kultura sblížení. Izolace a uzavřenost do sebe nebo do svých zájmů není nikdy cestou naděje a obnovy. Tou je blízkost a kultura setkání. Nikoli izolace, ale sbližování. Nikoli kultura střetu, ale kultura setkání. Univerzita je privilegovaným místem, kde se prosazuje, učí a žije tato kultura dialogu, který neklade diference a pluralismy nekriticky na stejnou rovinu, což je jedno z rizik globalizace, ale ani je nevyhrocuje, aby z nich činil důvod ke střetu, nýbrž otevírá ke konstruktivní konfrontaci. Znamená to chápat a zhodnocovat bohatství druhého, brát jej v úvahu nikoli lhostejně či bázlivě, nýbrž jako faktor růstu. Dynamikou, která reguluje vztahy mezi lidmi, skupinami a národy, zřídka bývá sblížení a setkání, nýbrž střet. Znovu však odkazuji na evangelní úryvek. Když se Ježíš přiblíží ke dvěma emauzským učedníkům, sdílí jejich cestu, naslouchá jejich čtení v realitě, jejich deziluzím a vede s nimi dialog. A právě takto roznítí v jejich srdci naději, otevře nové horizonty, které už byly přítomny, ale dává je poznat teprve setkání se Zmrtvýchvstalým. Nemějte strach ze setkání, z dialogu, z konfrontace, ani mezi univerzitami, na všech úrovních. Tady jsme v sídle teologické fakulty. Dovolte mi, abych vám řekl: nebojte se otevřít také horizontům transcendence, setkání s Kristem či prohloubení vztahu k Němu. Víra nikdy neredukuje prostor rozumu, ale otevírá jej k integrální vizi člověka a reality, a brání před nebezpečím redukce člověka na „lidský materiál“.

c. Poslední prvek: Univerzita jakožto místo formace k solidárnosti. Slovo solidarita nepatří jenom do křesťanského, ale je základním slovem lidského slovníku. Jak už jsem dnes řekl, je to slovo, kterému v této krizi hrozí, že bude ze slovníku vyškrtnuto. Rozlišování reality, přijetí krize, prosazování kultury setkání a dialogu orientuje k solidaritě jakožto základnímu prvku obnovy naší společnosti. Setkání, dialog mezi Ježíšem a dvěma emauzskými učedníky, který opět rozžíhá naději a obnovuje jejich životní cestu, vede ke sdílení: poznali Jej při lámání chleba. Je to znamení eucharistie, Boha, jenž se stává v Kristu blízkým natolik, že se zpřítomňuje trvale a dává účast na Svém vlastním životě. A tím říká všem, i těm, kdo nevěří, že právě v solidaritě - nikoli verbální, ale žité - se vztahování k druhému jako k „lidskému materiálu“ nebo „číslu“, mění na vztah vůči člověku. Nemá budoucnost žádná země, žádnou společnost a náš svět, pokud nebudeme všichni solidárnější. Solidarita je způsob vytváření dějin, vitální prostor, ve kterém konflikty, napětí i protivy dospívají k harmonii, která rodí život. V souvislosti s touto realitou setkání v krizi jsem u mladých politiků objevil jiný způsob přemýšlení o politice. Neříkám lepší, ale jiný. Mluví odlišně, hledají. Jejich písnička je jiná než naše. Nemějme strach! Naslouchejme jim, mluvme s nimi. Říkám mladí politici, protože tak jsem to slyšel, ale mladí vůbec hledají tento odlišný klíč. Abychom napomohli setkání, prospěje nám poslechnout si písničku těchto politiků-vědců, mladých myslitelů.

Ještě než skončím, dovolte mi, abych zdůraznil, že nám křesťanům sama víra dává pevnou naději, která podněcuje k rozlišování reality a k životu ve spřízněnosti a solidaritě, protože sám Bůh vstoupil do našich dějin, stal se v Ježíši člověkem, ponořil se do naší slabosti, stal se nám všem bližním, prokázal konkrétní solidaritu, zvláště nejchudším a nejpotřebnějším a otevřel nám nekonečný a bezpečný horizont naděje.

Drazí přátelé, díky za toto setkání a za vaši pozornost. Kéž je naděje světlem osvěcujícím vaše studium a vaše snahy. A odvaha ať je rytmem cesty vpřed. Pán vám žehnej.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.