7.10.2013 

Nechme si psát svůj život Bohem. Tato pobídka zazněla dnes v kázání papeže Františka, který se při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty pozastavil u postavy Jonáše (Jon 1,1-2,1.11) a milosrdného Samaritána (Lk 10,25-27). „Někdy se stane, poznamenal, že také křesťan, katolík utíká před Bohem, zatímco hříšník, o kterém se má za to, že je vzdálen Bohu, Pánův hlas uslyší.“

Jonáš slouží Pánu, modlí se hodně a koná dobré skutky, ale když jej Pán zavolá, začíná utíkat. Papež František zaměřil svoji homilii na otázku útěku před Bohem. Jonáš, zdůraznil papež, „měl svoje dějiny napsány“ a „nechtěl být rušen“. Pán jej posílá do Ninive a on „nastoupí na loď do Španělska a uteče před Pánem“:

„Útěk před Bohem. Je možné utíkat před Bohem a přitom být křesťany, katolíky, členy Katolické akce, kněžími, biskupy, papežem... všichni můžeme utíkat před Bohem! Je to každodenní pokušení. Nenaslouchat Bohu, nenaslouchat Jeho hlasu, neslyšet Jeho nabídku, Jeho pozvání v srdci. Je možné utíkat rovnou, ale jsou také jiné způsoby útěku před Bohem, trochu vychovanější, sofistikovanější. Evangelium ukazuje polomrtvého člověk ležícího na zemi. Náhodou šel kolem nějaký kněz, důstojný, dobře oděný, bezvadný. Viděl jej a řekl si: »Přijdu pozdě na mši« a šel dál. Neslyšel tam Boží hlas.“

Potom přejde kolem levita, pokračoval papež, a možná si myslí: „Pokud se jej ujmu a on bude mrtvý, zítra budu muset jít k soudci podat svědectví...“ Šel tedy dál. Také on „utekl před Božím hlasem“, poznamenal papež a dodal: „Jenom jediný je schopen vnímat Boží hlas, ten, který obvykle před Bohem utíká, hříšník, Samaritán.“ Je to „hříšník, vzdálený Bohu“ a přece „uslyšel Boží hlas a přiblížil se. Samaritán, poznamenel papež, nebyl zběhlý v náboženské praxi, v dobrých mravech a také teologicky byl pomýlený“, protože Samaritáni „se domnívali, že Bůh se má uctívat jinde než chce Pán“. A přece Samaritán „pochopil, že jej volá Bůh a neutekl. Stal se bližním, obvázal tomu člověku rány, naložil jej a odvezl do útulku a postaral se o něho. Ztratil celý večer.“

„Kněz přišel na mši včas a všichni věřící byli spokojeni. Levita měl klidný den, jak předpokládal, protože neměl žádné nepříjemné jednání se soudcem a podobně... Ale proč Jonáš utekl před Bohem? Proč kněz utekl před Bohem? Proč utekl levita? Protože měli uzavřené srdce, a když máš zavřené srdce, nemůžeš vnímat Boží hlas. Samaritán, který byl na cestách, však „uviděl a pocítil soucit“. Měl otevřené srdce, byl lidský. A lidskost jej přiblížila.“

„Jonáš, řekl dále papež, měl svůj život naplánován. Chtěl si psát svoje dějiny sám, podobně jako kněz a levita měl „plán práce.“ Avšak tento hříšník, totiž Samaritán „nechal Boha, aby mu psal život. Onen večer se změnilo všechno, protože Pán jej sblížil s oním těžce zraněným chudákem, pohozeným na cestě“:

„Ptám se sebe a ptám se i vás: necháme si psát život, svůj život Bohem anebo si jej chceme psát sami? Je otázka chápavosti: jsme chápaví vůči Božímu Slovu? »Ano, chci být chápavý.« Jsi však schopen naslouchat, vnímat? Jsi schopen nacházet Boží Slovo v každodenních událostech anebo se řídíš vlastními idejemi a nenecháváš se překvapit Pánem, který k tobě mluví?“

„Tři lidé na útěku před Bohem – shrnul papež – a další v neregulérní situaci. Ten však dovede naslouchat, otevřít srdce a neutéci.“ Jsem si jist, řekl dále papež, že všichni vidíme, že „Samaritán, hříšník před Bohem neutekl. Kéž nás Pán uschopní vnímat Jeho hlas, Pánův hlas, který nám říká: Jdi a jednej také tak.“

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.