Nechávat se bez odporu překvapit Bohem

13.10.2013 

Homilie Svatého otce při eucharistii v Den mariánské úcty, nám. sv. Petra

V Žalmu jsme recitovali: „Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci“ (Žl 97,1).
Dnes stojíme před Pánovým divem: Marií! Pokorným a slabým stvořením jako my, vyvoleným, aby se stalo Matkou Boží, Matkou svého Stvořitele.
S pohledem upřeným na Marii ve světle čtení, která jsme slyšeli, chtěl bych se spolu s vámi zamyslet nad třemi skutečnostmi: 1. Bůh nás překvapuje, 2. Bůh nás žádá o věrnost, 3. Bůh je naše síla.

1. Za prvé: Bůh nás překvapuje. Příběh Námana, velitele vojsk krále Arama, je jedinečný. V touze po uzdravení z malomocenství se Náman obrací na proroka Elizea, který nevykoná žádný magický rituál, ani po něm nechce žádné mimořádné věci, nýbrž pouze důvěru v Boha a aby se ponořil do vod řeky, nikoli však do velkých řek Damašku, ale do malé řeky Jordán. Tato žádost Námana udiví, zaskočí. Jaký to může být Bůh, který žádá něco tak jednoduchého? Chce se vrátit nazpět, ale potom ten krok učiní, ponoří se do Jordánu a vzápětí je uzdraven (srov. 2 Král 5,1-14). Ano, Bůh nás překvapuje. Právě v chudobě, slabosti a pokoře se projevuje a dává Jeho láska, která nás zachraňuje, uzdravuje a posiluje. Žádá jen, abychom následovali Jeho slovo a svěřili se Mu.

Taková je zkušenost Panny Marie. Neskrývá svůj údiv nad Andělským zvěstováním. Údiv nad tím, že Bůh, aby se stal člověkem, zvolil právě ji, prostou dívku z Nazaretu, která nežije v paláci mocných a bohatých, ani nevykonala mimořádné činy, ale je otevřena Bohu, dovede se Mu svěřit, třebaže nechápe všechno: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). To byla její odpověď. Bůh nás vždycky překvapuje, boří naše schémata, působí krizi našich plánů, a říká nám: důvěřuj mi, neměj strach, nech se překvapit, vyjdi ze sebe a následuj mne!

Ptejme se dnes všichni, zda máme strach z toho, co by po nás Bůh mohl žádat anebo po nás žádá. Nechávám se překvapit Bohem, jak to učinila Maria, anebo se uzavírám do svých jistot, do svých materiálních, intelektuálních či ideologických jistot, do svých plánů? Opravdu nechávám vstoupit Boha do svého života? Jak mu odpovím?

2. V pasáži ze svatého Pavla, kterou jsme slyšeli, se apoštol obrací k učedníků Timotejovi a říká mu, aby pamatoval na Ježíše Krista a že vytrváme-li s Ním, budeme s Ním také kralovat. A to je druhý bod: stále pamatovat na Krista. Pamatování na Krista je trvání ve víře, Bůh nás překvapí svojí láskou, ale žádá nás, abychom Jej věrně následovali. My se můžeme stát „nevěrnými“, ale On nikoli. On je „Věrný“ a žádá od nás tutéž věrnost. Pomysleme jen, kolikrát jsme se pro něco nadchnuli, pro nějakou iniciativu či poslání, ale pak jsme to při prvních problémech vzdali. A dochází k tomu, bohužel, i v zásadních rozhodnutích, jakým je manželství. Je obtížné být stálí, věrní přijatým rozhodnutím a závazkům. Často je snadné přitakat, ale každodenně opakovat toto přitakání se nedaří. Nedaří se být věrnými.

Maria přisvědčila Bohu a toto její přitakání otřáslo jejím prostým životem v Nazaretu. Nebylo však jediné, ba dokonce bylo pouze prvním z mnoha přitakání, která svým srdcem učinila ve chvílích radosti, ale i bolesti, a tato přitakání vyvrcholila pod křížem. Dnes je zde mnoho matek. Pomyslete na to, kam až sahá Mariina věrnost Bohu: nazírá svého jediného Syna na kříži. Věrná žena, stojící na nohou, zdrcená v nitru, ale věrná a silná.

A já se ptám: jsem křesťanem „přerušovaně“ anebo vždycky? Kultura toho, co je provizorní a relativní, vstupuje také do života víry. Bůh nás žádá, abychom byli věrní každý den ve všedních skutcích a dodává, že i když my nejsme věrní, On je vždycky věrný a Svým milosrdenstvím nám neúnavně nabízí ruku, aby nás pozvedl, povzbudil k pokračování v cestě, k návratu k Němu a k vyznání naší slabosti, aby nám daroval Svou sílu. A toto je definitivní cesta: stále s Pánem i ve svých slabostech a také ve svých hříších. Nikdy však nevstupovat na cestu provizoria. Ta zabíjí. Víra je definitivní věrnost, jako ta Mariina.

3. A poslední bod: Bůh je naše síla. Myslím na deset malomocných z evangelia uzdravených Ježíšem. Potkají jej, zůstanou stát opodál a volají: „Ježíši, Mistře smiluje se nad námi“ (Lk 17,13). Jsou nemocní, touží být milováni a mít sílu a hledají někoho, kdo by je uzdravil. A Ježíš jim odpoví a všechny z jejich nemoci vysvobodí. Je však zarážející, že jenom jeden z nich se vrátí, aby velebil Boha a nahlas poděkoval. Ježíš sám to konstatuje. Deset jich volalo, aby byli uzdraveni, a jenom jeden se vrátil, aby hlasitě děkoval Bohu a uznal, že On je naší silou. Umět děkovat, velebit Pána za to, co pro nás koná.

Podívejme se na Marii: první čin, který vykoná po Zvěstování, je skutek lásky vůči starší příbuzné Alžbětě a první slova, která pronáší, jsou: „Velebí má duše Pána“. Je to chvalozpěv a díkůvzdání Bohu nejenom za to, co učinil v ní, ale za vše, co učinil v dějinách spásy. Všechno je jeho darem. Kdybychom mohli pochopit, že všechno je darem Božím, jak šťastné by bylo naše srdce. Všechno je jeho darem. On je naší silou! Říci děkuji je tak snadné, a přece tak obtížné! Kolikrát jen si v rodinách říkáme „díky“? To je klíčové slovo vzájemného soužití. „S dovolením“, „promiň“, „děkuji“ – říkají-li se tato tři slova v rodině, pak rodina prospívá. Kolikrát děkujeme tomu, kdo nám pomáhá, je nám nablízku a provází nás v životě? Často bereme všechno za samozřejmost! A děje se tak i ve vztahu k Bohu. Je snadné jít Pána o něco prosit, ale jít Mu poděkovat, to mne nenapadne…

Pokračujme eucharistií prosbou o Mariinu přímluvu, aby nám pomáhala nechat se bez odporu překvapovat Bohem, být každodenně věrní, velebit Jej a děkovat Mu, protože je naší jedinou silou.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.