14.10.2013 

Je třeba se zbavit »Jonášova syndromu«, který nás vede k pokrytecké myšlence, že nám ke spáse stačí vlastní skutky, zdůraznil papež František v dnešní homilii při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty. Papež varoval před „postojem perfektní zbožnosti“, která si hledí nauky, ale nestará se o spásu „ubožáků“.

»Jonášův syndrom« a »Jonášovo znamení«. Papež František soustředil svoji homilii na tento dvojčlen. Ježíš, poznamenal, mluví v dnešním evangeliu (Lk 11,29-32) o „zlém pokolení“. Jeho slova jsou velice silná. Nevztahují se však na lidi, kteří „jej s velkou láskou následovali“, řekl dále papež, „nýbrž na učitele Zákona, kteří se snažili Ježíše přivést do úzkých a strojili na něho léčku“. Tito lidé totiž „žádali znamení“ a Ježíš odpovídá, že jim bude dáno jenom „Jonášovo znamení“. Existuje však také „Jonášův syndrom“, pokračoval papež a dodal: „Pán chce po Jonášovi, aby šel do Ninive a on uteče do Španělska. Jonáš měl totiž ve věci jasno. Nauka je takováto, je třeba konat to a to, a hříšníci ať se starají, já odcházím.“ Ty které postihl Jonášův syndrom, řekl papež, označuje Ježíš za pokrytce, protože nechtějí spásu ubožáků, ignorantů a hříšníků“:

„»Jonášův syndrom« je nedostatek nadšení pro obrácení lidu, hledá takovou svatost – dovolím si říci - »nátěr svatosti«, která je krásná, povedená, ale postrádá ono nadšení pro hlásání Pána. Tomuto pokolení, stiženému Jonášovým syndromem, však Pán slibuje Jonášovo znamení. Matoušova verze praví, že »Jonáš, který byl v břiše velké ryby tři dni a tři noci,« odkazuje na Ježíšův pohřeb, Jeho smrt a Jeho vzkříšení. To je ono Jonášovo znamení, které slibuje Ježíš proti pokrytectví, proti tomuto postoji perfektní zbožnosti skupiny farizejů.“ V evangeliu je jedno podobenství, řekl dále papež, které dobře vystihuje tento aspekt, totiž příběh o farizejovi a celníkovi, kteří se modlí v chrámu. Farizeus je si jistý sám sebou a před oltářem děkuje Bohu, že není jako celník, který však žádá pouze Pánovo smilování, neboť uznává svoji hříšnost. „Znamení, kterým Ježíš slibuje odpuštění skrze Svoji smrt a Své vzkříšení,“ dodal papež, „je Jeho milosrdenství. Milosrdenství chci a ne oběti“:

„Jonášovo znamení je pravým znamením, které nám vlévá důvěru, že jsme spaseni Kristovou krví. Kolik jen křesťanů se domnívá, že budou spaseni jenom kvůli tomu, co činí, pro svoje skutky. Skutky jsou nezbytné, ale jsou důsledkem, odpovědí na onu milosrdnou lásku, která nás zachraňuje. Samotné skutky bez této milosrdné lásky však nejsou k ničemu. »Jonášův syndrom« je však důvěra vkládaná pouze do osobní spravedlnosti, do vlastních skutků.“

Ježíš tedy mluví o „zlém pokolení“ a „pohanskou královnu ze Sáby téměř jmenuje soudkyní: »povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je« (Lk 11,31). A to proto, dodal papež, že „byla ženou nepokojnou, ženou hledající Boží moudrost“.

„»Jonášův syndrom« vede k pokrytectví, k oné soběstačnosti čistých, dokonalých křesťanů. »Protože konáme tyto skutky, plníme přikázání. A to je vše.« Je to vážná nemoc. A Jonášovým znamením je Boží milosrdenství v Ježíši Kristu, který byl zabit a vzkříšen pro nás, pro naši spásu. V prvním čtení se objevují dvě slova, která se k tomu pojí. Pavel o sobě říká, že je apoštolem nikoli studiem, nýbrž povoláním. A křesťanům říká: »Ježíš Kristus vás povolal« (Řím 1,6) Jonášovo znamení nás volá, abychom my všichni, hříšníci, následovali Pána s pokorou a mírností. Povolání je také vyvolení.“

„Využijme dnešní liturgie – uzavřel papež – a ptejme se, rozhodněme se: čemu dám přednost já? Jonášovu syndromu nebo Jonášovu znamení?“