Rádio Vaticana

Papež František kázal o zápasu křesťana se zlem a milosti zahanbení

25.10.2013

Papež František se ve své dnešní ranní homilii plně zaměřil na svátost smíření. Musíme mít odvahu ve zpovědnici nazvat hříchy pravým jménem a nezakrývat je, řekl Svatý otec v kapli Domu sv. Marty. Vyzpovídat se znamená jít vstříc Ježíšově lásce s dětskou upřímností a průzračností. Nesmíme odmítat „milost zahanbení“, díky které zakoušíme Boží odpuštění, nýbrž ji máme vítat.

Pro mnohé dospělé věřící je zpověď nesnesitelné vypětí, což často vede k tomu, že se svátosti vyhýbají. Pokud již okamžik pravdy nastane, je spojen s takovým trápením, že se zpověď mění ve cvičení v přetvářce. Svatý Pavel, jehož výrok z listu Římanům dnes papež komentoval, však činí pravý opak. Veřejně se před společenstvím vyznává z toho, že „v jeho těle nesídlí dobro“. Tvrdí, že je „zajatcem“, který nekoná dobro, jež chce, nýbrž dělá zlo, které nechce. Právě takový je život víry, upozornil papež. Chceme-li totiž dělat dobro, zlo stále stojí po našem boku.

“A toto je křesťanův zápas. Je to zápas, ve kterém se denně utkáváme. Nikoliv pokaždé však nacházíme odvahu, abychom o tomto zápasu mluvili jako svatý Pavel. Snažíme se neustále ospravedlňovat: Ale ano, vždyť jsme všichni hříšníci. Říkáme to tak, viďte? Apoštol to však vyjadřuje dramaticky – je to náš boj. Pokud tuto skutečnost neuznáme, nikdy nemůžeme dojít u Boha odpuštění. Jestliže totiž být hříšníkem je pouhé slovní spojení, rčení, idiom, pak to znamená, že Boží odpuštění nepotřebujeme. Pokud je to však realita, která nás zotročuje, máme zapotřebí, aby nás Pán vnitřně osvobodil svojí silou. Nejdůležitější však je, že pro Pavla je východiskem z této situace vyznání hříchu a sklonu ke hříchu před společenstvím. Neskrývá je.“

Církev po nás všech žádá, abychom se pokorně vyznali ze svých hříchů, upozornil papež František a upomněl na výzvu svatého Jakuba: Vyznávejte se tedy vzájemně ze svých hříchů. Nikoliv však kvůli vlastní publicitě, vysvětlil papež, nýbrž proto, abychom vzdávali chválu Bohu a uznali, že On je naše spása. Chodíme se vyzpovídat ke svým bratřím – bratřím kněžím – z toho důvodu, že se máme chovat jako Pavel, zejména s toutéž konkrétností.

“Někdo řekne – já se ale zpovídám před Bohem. To je příliš jednoduché, jako bychom se zpovídali mailem. Bůh je někde daleko, já mu vše vyložím, ale nestojíme proti sobě tváří v tvář, nejsme mezi čtyřma očima. Pavel se vyznává ze své slabosti tváří v tvář svým bratřím. Jiní sice chodí ke zpovědi, ale vyznávají se z čehosi nadzemského a vzdušného, co nemá špetku konkrétnosti. To je totéž jako ke zpovědi nechodit. Zpověď není sezení u psychiatra, ani to neznamená vstoupit do mučírny. Vyznat se z hříchů znamená říci Bohu : Pane, jsem hříšník, a říci mu to prostřednictvím bratra, aby naše slova byla konkrétní. Jsem hříšník kvůli tomu a onomu…“

Je tedy nutná konkrétnost, poctivost a také upřímný stud nad vlastními nedostatky, doplnil papež František. Neexistují alternativní stinné cestičky – k Božímu milosrdenství vede široká cesta, na které v hloubi srdce zakoušíme jeho odpuštění a lásku. Svatý otec naznačil, koho napodobovat : děti.

“Maličcí mají tuto moudrost. Když se přijde vyzpovídat dítě, nikdy neříká nic obecného. Otče, provedl jsem to či ono, tohle jsem udělal tetě, řekl jsem toto slovo – a to slovo vysloví. Jsou konkrétní a mají onu prostotu pravdy. My naopak stále tíhneme k tomu, abychom svou ubohost zakrývali. Je tu však jedna krásná věc – vyznáme-li své hříchy takové, jaké jsou, v Boží přítomnosti, vždy zakusíme milost zahanbení. Stydět se před Bohem je milost. Je to milost – „Stydím se“. Pomysleme na Petra, který po zázračném rybolovu říká: Pane, odejdi ode mě, jsem člověk hříšný. Styděl se za své hříchy, když měl před sebou Ježíšovu svatost“.

Jana Gruberová