Rádio Vaticana

Náboženství jako život

25.10.2013

Homilie ke 30. neděli v mezidobí, cyklus C

V čem vlastně spočívá naše náboženství? Na co v něm nejvíc přijde? Kam až mi paměť sahá, téměř všechny diskuse na toto téma, kterých jsem se ještě jako student zúčastnil, vyústily ve stereotypní konstataci, že všechna náboženství obsahují určitý etický nárok, zakotvený v transcendentnu. V křesťanství je prý však tak zastaralý, restriktivní a nepřátelský tělu, že bere lidem svobodu a radost ze života. Není proto divu, že stále více členů církev opouští. Stávají se atheisty (pokud jimi fakticky už nebyli), jiní buddhisty (kteří pěstují meditaci jako psycho-fyzickou relaxaci), takže v církvi najdeme brzy už jenom moralisty....(ale i ty jen dočasně, měl-li pravdu onen usměvavý kardinál, co označil moralismus, za předstupeň atheismu). Tím jsme však už v říši „izmů“ a právě ty si vzal na mušku papež František ve svém ranním kázání 17. října.

Příčinu žalostného stavu, kterého jsme svědky, ba součástí, vidí papež z Latinské Ameriky v „ideologizaci“ víry: „Víra –říká papež – tu je takříkajíc destilována a stává se ideologií. A ideologie netáhnou. V ideologii není totiž Ježíš a tak chybí Jeho něha, láska a mírnost. A když se křesťan stane učedníkem ideologie, ztrácí víru: už není učedníkem Ježíšovým, nýbrž učedníkem tohoto či onoho myšlení. Poznání Ježíše se tak stává nemožným, protože lidé zavřeli bránu k němu spoustou předpisů. A proto farizeům Pán říká: „Odstranili jste klíč k poznání“.Víra, která degenerovala na ideologii – konstatuje František – už nepřitahuje, ale odhání lidi, vzdaluje lidi od církve a církev od lidí – ba přímo děsí.

Jak se do takového stavu křesťan dostal? Ideologizace víry je podle papeže Františka choroba, která se rozmáhá od počátku všude tam, kde se křesťané přestanou modlit: „Kdo se nemodlí,– varuje papež – je pyšný, povýšený a sebejistý…a přetváří víru na moralizující ideologii, ve které však už není Ježíš, neboť jej vytěsnila a nakládá s ním stejně jako onehdy zacházeli s Ježíšem: zle na něj doráželi – ideologové jsou nevraživí – a zahrnovali ho spoustou otázek. Přitom na něj číhali – ideologové jsou záludní – aby ho mohli chytit za slovo“(Lk 11,53-54). Nešťastníci! – komentuje Sv. otec - nejsou transparentní. Jsou to lidé zašpinění pýchou.

Co papež-jezuita míní onou ideologizací a moralismem, vyplývá z evangelia. Víra, která se rodí v osobním setkání s Bohem jako forma důvěry a lásky, zkostnatí v poučkách a paragrafech, kterými se ztvrdlé srdce zabarikáduje před Bohem a před bližním, kterým pohrdám. To vykresluje Kristus v podobenství o dvou, kteří se přišli do chrámu modlit; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: ‘Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.’ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: ‘Bože, buď milostiv mně hříšnému!’ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,9-14)

Apoštol Pavel, jakožto bývalý farizej musel velmi dobře vědět o čem Ježíš mluví. Zakusil na sobě tíhu zákona, který se v rukou jeho lidu obrátil v opak: nebyl už cestou života a láskyplného společenství s Bohem a s bližním, ale izolace, moci a smrti. Ve světle papežových slov, dostáváme odpověď na otázku, kde čerpal Pavel sílu to vše, co musel snášet, vydržet a neklesat na mysli: setkání s zmrtvýchvstalým Kristem, který ho povolal do služby evangelia, Pavlem otřáslo do morku kostí. Nabízí mu za to celý svůj život, do poslední kapky krve: “Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval.“

Pavlovi však nejde jen o to, aby splnil svůj osobní dluh, aby před božím soudcem obstál a se spasil. Apoštol si je vědom, že je ve službě ohromného díla, které nesmí vzdát, protože tu je ve hře sama spása světa, na které mu Pán nabídne podílet se svou prací a svým utrpením. Pro velikost tohoto úkolu Apoštol ochotně na sebe bere všechny těžkosti, i když i on je jako člověk zranitelný a nevěrnost spolupracovníků na tomto díle jej bolí: „nikdo se mě nezastal, sténá, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů!“ (2 Tim 4,6-8.16-18).

Dvě století. př. Kr. kniha Sirachovcova předává zkušenost s Bohem Izraele, jako s tím, kdo nejen mluví, ale také naslouchá. A to i těm, kterým nikdo nevěnuje pozornost, protože mu to nic nepřines: nejsou ani mocní, bohatí, nebo jinak vlivní. Přesto tak činí „protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo (Sir 35,15b-17.20-22a). Žalmista ve stejném tónu vydává svědectví, že „Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, – na duchu zlomené zachraňuje„ (Žl 34).

V čem tedy spočívá naše náboženství? A co na něm tak uchvátilo sv. Pavla tak silně, že s evangeliem sváže celý svůj osud, ba zvolá „běda mi, kdybych ho nehlásal!“? Shrneme-li texty nedělní liturgie, je evidentní, že křesťanství je víc, než jen etický systém, víc, než zásady morálky, víc než zrcadlo vlastní dokonalosti. Křesťanství není vlastně vůbec jedno z mnoha náboženství. Čím je, vyjadřuje nejlépe vidění Pascalovo, ve kterém slyšel tato slova Boží: „Nejsem Bůh filosofů a učenců, nýbrž Bůh Abraháma, Izáka a Jakuba.“ Naše „náboženství je tedy společenství živých, slabých, nedokonalých lidí s živým Bohem Otcem. To, že s Bohem Otcem můžeme vůbec mluvit, ba vést s ním dialog, vděčíme synu – Kristu Ježíši, který za to visí na kříži. Když to apoštol Pavel pochopil, chopil se pera a psal Filipanům: „Všeho jsem se zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s Ním spojen“ (Flp 3,8-9).

„Takové bylo Pavlovo zanícení a takové je zanícení křesťana“, zakončil papež František. Že i my jsme se nechali uchvátit Ježíšem a že ač ještě na této zemi, žijeme již s Kristem v nebi, poznáme, až nám ze srdce vytryskne touha „ztratit všechno, co nás vzdaluje od Ježíše Krista.“ Pak ani nám nepřipadne už za těžko, jít hledat bratry a sestry… a spolu s nimi v Kristu činit všechno novým.

Richard Čemus