22.11.2013 

Homilie ke slavnosti Krista Krále, cyklus C.

Vládnout neznamená vždy vědět Jak chutná moc, ale může se stát dost hořkým chlébem. Většina králů, přinejmenším v Evropě, jsou bezmocné figurky, které musí podpisovat zákony, i když jsou proti jejich svědomí. Belgický král Baudouin před svým svědomím obstál když v roce 1990 nepodepsal potratový zákon. Aby zabránil krizi státu, musel ovšem na jeden den odstoupit, podobně jako president Havel, který se tak vyhnul účasti na rozdělení Československa. Možná to byli dva poslední evropští státníci, kteří vládli morální silou zosobnění hodnot.

Problém bezmoci králů je mnohem starší než konstitutivní monarchie, která panovníkům reálnou moc formálně vzala. Například když roku 1471 české stavy zvolily za krále Vladislava Jagellonského, nevybavili tohoto skvělého muže potřebnou mocí, aby mohl vládnout. Svatováclavská kaple v pražské katedrále svědčí o tom, že se víc jak o moc a o peníze opřel o svého předchůdce sv.Václava, který se připodobnil Kristu svou bezmocí, která se však proměnila v duchovní sílu, položenou do základů českého království. Vladislavský sál dává svou velkolepostí vytušit, co chtěl tento panovník evropského formátu na oněch základech vystavět.

Jsou historické situace, kdy zájem na prosperitě země, semkne všechny při volbě panovníka, kterého vybaví patřičnými pravomocemi, aby mohl vládnout. Takto lze rozumět události rovných 1000 let před Kristem, kdy všichni přední mužové izraelští přišli k Davidovi do Hebronu, aby s ním uzavřeli smlouvu a pomazali jej na krále. Řekli: „Hle, jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem.“ (2 Sam 5,1-3)

Ve víře Izraele vystupuje také postava Mojžíše, prostředníka. V encyklice Lumen fidei (14) je vyzdviženo, že prostřednická role Mojžíše nebyla na újmu lidu, ale umožnila jeho stmelení.
„Lid nemůže vidět Boží tvář a Mojžíš mluví s YHWH na hoře a všem sděluje Pánovu vůli. Přítomnost tohoto prostředníka naučila Izraele putovat jednotně. Úkon víry jedince se začleňuje do společenství, do společného „my“ lidu, který je ve víře jako jediný člověk, „můj prvorozený syn“, jak Bůh nazve celý Izrael (srov. Ex 4,22). Prostředkování se nestává překážkou, nýbrž otevřením. V setkání s druhými se otevírá pohled na pravdu větší než my sami.“

Ten pohled může vyvolat závratě, například při čtení z listu sv. Pavla Kolosanům, kde nás Pavel nechává nahlédnout rozměr prostřednické role Kristovy: „On (Kristus) je věrný obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný […] Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost dokonalosti, a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj.“ (Kol 1,12-20).

Kristovo království jakožto království Boží není sen, ale realita, převyšující všechnu lidskou představivost. Nemusíme ho tedy „budovat“, ale nazírat a vstoupit do něj, neboť ono je mezi námi. Co to však Božího Syna stálo, aby své království ustanovil, líčí evangelium o neděli Krista Krále drasticky. Že Kristovo království není z tohoto světa, vidíme na tom, že používá zcela jiné „mocenské prostředky“ než násilí, bohatství a propagandu. Co je to za krále, který vládne přibit na kříži? Že se mu členové velerady a vojáci vysmívají, vlastně neudivuje. Mnohem víc udivuje naopak postoj lotra po Kristově pravici. Je pro nás neutuchající inspirací, jak vyplývá z eucharistické písně Adoro te devote, kterou Tomáš Akvinský složil v kleče.

Na kříži jsi tajil jenom božství své.
Zde je také skryto člověčenství tvé.
Obojí však věřím celým srdcem svým,
o milost Tě prosím s lotrem kajícím.

Vidět ve zbídačeném „židovském králi“ „věčného krále“, jak Krista nazývá sv. Ignác, je možné je ve světle víry. Ta je darem Ducha tomu, kdo doufá. Tak jako „lotr kající“. Teprve tomu, kdo zakusil vlastní bídu a bezmocnost, se otevírají oči pro sílu zdánlivé bezmoci Boží a pro moc bezmocných. Pokořuje náš rozum, že Kristus vládne právě ve své agonii. Vyjádřil to krásně John Henry Newman slovy, že proti veškerému zdání „Kristus nikdy nekráčel dějinami mocněji než právě dnes“.

Evangelium je plné paradoxů, ale právě ty poukazují na to, že poslední slovo v dějinách má Ten, který je „Cesta, Pravda i Život“. Život sám dosvědčuje, že je cestou k vyřčené, či nevyřčené pravdě, že Kristus je Král, a že jen s Ním dojdeme do ráje – do věčnosti. Královské město Jeruzalém je jejím symbolem. Žalm 122 proto jásá: „Už stojí naše nohy – v tvých branách, Jeruzaléme!“ A přesto je cesta ještě dlouhá. Musíme jít proto dál a dál, až nám přijde vstříc sám král.

On and on
Nena

My impatience is surely still a small part of me
And will always remain to small extent
But in the meantime, until I am patient again
I’ll pass the time with impatience

And the life simply goes on and on
And this life simply goes straight ahead
And the life simply goes on and on
And who wants to go on, has to go ahead

On and on...
I send you my wishes
I send you a greeting
Because I have to think of you especially
I send you my love
I send you whatever you want
But now I sadly have to go on