Jezuita hledí k ustavičně překvapujícímu Bohu

3.1.2014 

Homilie Svatého otce na svátek Jména Ježíš, římský kostel del Gesu

Svatý Pavel nám říká, jak jsme slyšeli: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,5-7). My jezuité chceme být označeni jménem Ježíšovým, sloužit pod praporem Jeho kříže a to znamená mít stejné smýšlení jako On. Znamená to myslet jako On, mít rád jako On, dívat se jako On, putovat jako On. Znamená to dělat, co dělal On se stejným smýšlením, stejným cítěním Jeho Srdce.

Kristovo srdce je srdcem Boha, který se z lásky zřekl sebe sama. Každý z nás jezuitů, který Ježíše následuje, by měl být ochoten zříci se sebe sama. Jsme povoláni k tomuto ponížení, sebezřeknutí. Být muži, kteří nesmějí žít v soustředění na sebe, protože středem Tovaryšstva je Kristus a Jeho církev. A Bůh je Deus semper maior, Bůh, který nás neustále překvapuje. A není-li překvapující Bůh středem, je Tovaryšstvo dezorientované. Být jezuitou proto vždycky znamená být člověkem nekompletního myšlení, otevřeného myšlení, jež neustále hledí k horizontu, kterým je vždycky větší a ustavičně překvapující Boží sláva. A toto je neklid naší hlubiny. Onen svatý a krásný neklid!

Avšak protože jsme hříšníci, můžeme se ptát, zda naše srdce uchovalo onen neklid hledání anebo naopak zakrnělo; zda je naše srdce stále v tenzi, zda je srdcem, jež nezpohodlní, neuzavírá se do sebe, ale buší v rytmu cesty, kterou se má ubírat spolu s celým Božím lidem. Boha musíme hledat, abychom Jej nalezli, a po Jeho nalezení Jej znovu a stále hledat. Jedině tento neklid přináší srdci jezuity pokoj. Apoštolský neklid nemá oslabovat hlásání kérygmatu, odvážné hlásání evangelia. Je to neklid, který nás připravuje k obdržení daru apoštolské plodnosti. Bez neklidu nejsme plodní.

Tento neklid měl Petr Faber, muž velký tužeb, druhý Daniel. Faber byl „skromný, citlivý muž s bohatým vnitřním životem a s darem navazovat přátelské vztahy s různými typy lidí“ (Benedikt XVI., Promluva k jezuitům, 22.4.2006). Byl však také neklidným duchem, váhavým a nikdy neuspokojeným. Pod vedením svatého Ignáce se naučil spojovat svoji nepokojnou, ale také jemnocitnou a vytříbenou citlivost se schopností přijímat rozhodnutí. Byl mužem velký tužeb, nesl svoje tužby a rozpoznával je. Ba právě tehdy, objevují-li se těžkosti, vynořuje se podle Fabera pravý duch, který podněcuje k činnosti (srov. Memoriale, 301). Opravdová víra v sobě zahrnuje hlubokou tužbu změnit svět. A to je otázka, kterou si máme klást: máme také velké vize a rozlet? Jsme také smělí? Stoupají naše sny vzhůru? Stravuje nás horlivost (srov. Žl 69,10)? Anebo jsme průměrní a spokojení se svými laboratorními apoštolskými plány? Stále si pamatujme, že moc církve nepřebývá v ní samotné a v jejích organizačních schopnostech, nýbrž skrývá se v hlubokých vodách Božích. A tyto vody hýbou našimi tužbami a tyto tužby rozšiřují srdce. To je sv. Augustin: „Modlit se znamená toužit a touha rozšiřuje srdce.“ Právě v tužbách Faber mohl rozlišovat Boží hlas. Bez tužeb se nikam nedojde a proto je třeba obětovat svoje touhy Pánu. V Konstitucích se praví, že „bližnímu lze pomáhat svatými tužbami a modlitbami před Bohem“ (Konstituce, 638).

Faber měl opravdovou a hlubokou tužbu po „rozpětí v Bohu“, byl zcela soustředěn v Bohu a proto mohl v duchu poslušnosti chodit, nezřídka pěšky, po celé Evropě, vlídně se všemi rozmlouvat a hlásat evangelium. Přichází mi na mysl pokušení, které možná máme a mnozí jej mají, totiž spojovat hlásání evangelia s inkvizičním výpraskem, odsuzováním. Nikoli, evangelium se hlásá s jemnocitem, bratrsky a s láskou! Důvěrnost s Bohem mu umožnila chápat, že vnitřní zkušenost a apoštolský život jdou vždy pospolu. Ve svém Deníku (Memoriale) píše, že prvním hnutím srdce musí být touha „po tom, co je podstatné a prvořadé, aby první místo bylo vyhrazeno hledání Boha, našeho Pána“ (Memoriale, česky Krátký život, dlouhé cesty, Refugium, Olomouc 2004, č. 63). Faber pociťuje touhu nechat Krista „zaujmout místo uprostřed srdce“ (Ibid., č. 68). A Faber bez ustání cestoval také přes zeměpisné hranice, takže se o něm říkalo, že „se patrně narodil proto, aby se nikde neusadil“ (MI, Epistolae I, 362). Faber byl stravován intenzivní touhou sdílet Pána. Pokud nemáme stejnou touhu, pak se potřebujeme zastavit v modlitbě a tichou vroucností prosit, aby si nás na přímluvu našeho bratra Petra Pán opět podmanil svým půvabem, onou touhou, která vedla Petra do veškerého apoštolského „bláznovství“.

Jsme muži v tenzi a jsme také muži rozporuplnými a nekoherentními, hříšníky - všichni. Jsme však muži, kteří chtějí putovat pod Ježíšovým pohledem. Jsme nicotní, jsme hříšníci, ale chceme sloužit pod praporem kříže v Tovaryšstvu, které nese Ježíšovo jméno. Jsme egoisty, ale přesto chceme žít životem hnaným velkými tužbami. Obnovme svoje zasvěcení Věčnému Pánu veškerenstva, abychom s pomocí jeho slavné Matky mohli chtít, toužit a žít smýšlením Krista, který se zřekl sám sebe. Jak napsal svatý Petr Faber, „nehledejme v tomto životě žádné jiné jméno, než Ježíš“ (Memoriale, č. 205). A prosme Matku Boží, aby nás přidružila ke svému Synu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.