5.1.2014 

Cyklón Bergoglio zatřásl řeholníky, mnichy a vůbec zasvěcenými osobami, účastníky pravidelného zasedání Unie vyšších představených mužských řeholí. Program jejich zasedání původně počítal pouze s papežovou krátkou promluvou, ale setkání se protáhlo na tři hodiny. Tvořily je otázky a obsáhlé papežovy odpovědi, které překypovaly zápalem, jež je mu vlastní. František položil velký důraz na prorockou roli řeholníků a doslova řekl, že „prioritou řeholního života je prorokovat království, které nelze usmlouvat. Je třeba proroky být, nikoli si na ně hrát.“

Papež František byl evidentně ve své kůži. Je totiž po 183 letech prvním papežem, který nepochází ze světského, nýbrž řeholního kléru. Mluvil tedy o komunitách, regulích a statutech ze své zkušenosti. Velikost i bídu, naděje i obtíže oněch „institutů evangelní dokonalosti“, jak bývaly řehole nazývány, zná z každodenního života, nikoli z knižních abstrakcí.

Časopis Civiltà Cattolica, na jehož webu se v pátek odpoledne objevil přepis hlavních témat probraných na tomto setkání, shrnuje tuto rozmluvu papežovou pobídkou v titulku článku: „Probuďte svět!“. Kdo zná situaci některých institutů, mohl by jej – jistě ne bez špetky ironie – obměnit na „Probuďte řeholníky!“. Během pokoncilních zmatků utrpěl totiž řeholní život nejvíce. Na rovině čísel, počínaje právě ignaciánským Tovaryšstvem, byl četnými laicizacemi a poklesem počtu povolání opravdu zdecimován. Argentinský provinciál jezuitů, otec Bergoglio, jak sám na tomto setkání podotkl, prožíval dramaticky opouštění domů i působišť v důsledku nedostávajících se řeholníků.

Právem papež František v souvislosti s chybějícími povoláními pranýřoval fakt, který někteří biskupové zemí třetího světa označili jako „obchod s novickami“. Evropské řeholní kongregace, které působí v Africe, Asii i Latinské Americe, se totiž vydávají takřka „lovit“ povolání, provádějí nábor děvčat, která mají jako řeholnice zaplnit mezery v jejich řadách. Je to odsouzeníhodné a týká se to i některých mužských řádů či kongregací.

Numerický problém existuje a je nemalý – ať v mužských či ženských řeholích – takže mnohé instituty dnes mají méně než polovinu těch členů, které měly v době zakončení Druhého vatikánského koncilu, a ti, co zůstali, jsou vesměs pokročilého věku. Velké koleje vybudované v padesátých letech minulého století za účelem formace řeholního dorostu, pokud nebyly prodány, změnily se na útulky pro staré a nemohoucí řeholníky a řeholnice. Různé řeholní rodiny se musí spojovat v péči o svoje invalidy, protože postrádají mladší členy i potřebné prostředky. Mnohé instituty mají více domů a pastoračních děl než samotných řeholníků, kteří by je obydlili a vedli. Na římském trhu s nemovitostmi se objevují sídla, často impozantní domy s rozlehlými parky, generaláty, které už jsou dlouhodobě naddimenzované. Evangelní kreativita zajisté nadále působí a ze starých stromů vyrůstají nové větve, ale nic to nemění na tom, že neúprosné statistické projekce ukazují - z lidské perspektivy – na nevyhnutelný úpadek a možná dokonce zánik mnoha řeholních institutů, které po staletí přinášely plody.

Nicméně, papež František, věrný svému optimistickému stylu, se nevěnoval kvantitě nýbrž kvalitě zasvěcených osob. Nemluvil o početní krizi, nýbrž o duchovní formaci a konkrétním životě řeholníků, ať už je jich málo či mnoho. Připomněl slova Benedikta XVI., že víra se nešíří proselytismem, nýbrž osobním svědectvím; nikoli mluvením, ale přitažlivostí života. Bez velkých okolků a opět ze svojí zkušenosti zmínil obtíže komunitního života, který je dokonce podle mínění jednoho světce – sv. Jana Berchmanse – tím „největším pokáním“. A varoval, že „život bez konfliktů, včetně těch bratrských, není životem… Nikdy nesmíme zacházet s konflikty jako manažeři. Musíme zapojit srdce… Konflikty je třeba pohladit,“ radil papež řeholním představeným.

Noviciáty jsou alespoň na Západě často poloprázdné. Avšak těm, kterým je v těchto prostředích svěřena pravomoc, adresoval rozhodná slova: „Formace je řemeslnická práce, nikoli policejní. Musíme formovat srdce. Jinak formujeme malá monstra. A potom tato malá monstra formují Boží lid a to mi opravdu nahání husí kůži,“ řekl papež a dodal: „Nesmíme formovat úředníky nebo správce, nýbrž otce a bratry, druhy, kteří doprovázejí konkrétní lidi na cestě.“ Přísná slova. Papež se dotkl také skandální problematiky sexuálního zneužívání: „Všichni jsme hříšníky, ale ne všichni jsme zkažení. Hříšníky přijímáme, ale zhoubce nikoli.“

Co říci závěrem? Pro toho, kdo tuto problematiku zná, jsou vyjádření papeže Bergoglia úlevou. Velký propad řeholního života byl způsoben také - a možná hlavně - záplavou sociologismů a psychologismů. Projevoval se jakousi „dokumentační“ chorobou, to znamená nepřerušenou posloupností zasedání, konferencí a sympozií nutně plodících „dokumenty“, které jsou velice učené a propracované a stejně tak sterilní. A zatímco odborníci rokují o jejich obsahu, řeholní život upadá. František, jak se zdá, nyní poukázal na možnost obnovy cestou zdravého rozumu, který je však právě určitým druhem klerikální inteligence přezírán. Být mnichy a řeholníky je myslitelné jedině v dimenzi opravdové a hluboké víry, jedině přijetím života natolik prostoupeného evangeliem, že se stane přitažlivým znamením a důvodem obdivu. V tom spočívá zarážející jednoduchost onoho imitatio Christi. A jakkoli se bere v úvahu lidská podmíněnost, tedy nutně i hřích, žádné odborné pojednání „specialisty“ nedokáže určit, kdo má povolání ke vstupu do řehole.

Z deníku Corriere della Sera ze 4. ledna 2014
přeložil Milan Glaser

Vittorio Messori

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.