Rádio Vaticana

Ježíš jde ke kořeni Zákona, k srdci člověka

16.2.2014

Papež František před modlibou Angelus, nám. sv.Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

Evangelium této neděle je součástí takzvaného horského kázání, první velké Ježíšovy promluvy. Dnešním tématem je Ježíšův postoj k židovskému Zákonu. Ježíš říká: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17). Ježíš tedy nepřišel odstranit přikázání, která dal Pán prostřednictvím Mojžíše, ale chce je přivést k jejich plnosti. A hned po té dodává, že toto naplnění Zákona vyžaduje dokonalejší spravedlnost, opravdovější observanci. Říká totiž svým učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete“ (Mt 5,20).

Avšak co znamená toto „naplnění“ Zákona? A v čem spočívá ona dokonalejší spravedlnost? Ježíš sám nám odpovídá několika příklady. Ježíš byl praktik, vždycky používal příkladů, aby byl srozumitelný. Začíná pátým přikázáním Desatera: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: »Nezabiješ«… Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,21-22). Ježíš nám tím připomíná, že i slova mohou zabíjet. Když se o někom říká, že pronáší jedovatá slova, co to znamená? Že jeho slova zabíjejí! Proto je třeba nejen neohrožovat život bližního, ale také nevylévat na něho jed hněvu a nestrefovat se do něho pomluvami. Neočerňovat jej. Tak se dostáváme ke klevetám: řeči mohou také zabíjet, protože ničí pověst lidí. Klevetit je moc ošklivé! Zpočátku se to může jevit jako příjemné či zábavné, jako nějaký bonbónek. Ale nakonec naplní naše srdce hořkostí a otráví také nás. Ale řeknu vám popravdě, že jsem přesvědčen, že kdyby si každý z nás předsevzal, že se bude vyhýbat klevetám, stane se nakonec svatým. A to je krásná cesta! Chceme být svatými? Ano či ne? (odpověď z náměstí: Ano). Chceme lpět na klevetách a zvyknout si na ně? Ano či ne? (odpověď z náměstí: Ne). Jsme tedy zajedno: žádné klevety!

Ježíš nabízí tomu, kdo jej následuje, dokonalost lásky, lásky, jejíž jedinou mírou je to, že nezná míru a překračuje veškerý kalkul. Láska k bližnímu je natolik zásadní, že Ježíš dokonce tvrdí, že náš vztah k Bohu nemůže být upřímný, pokud se nechceme s druhým smířit. A říká: „Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem“ (Mt 5,23-24). Proto jsme povoláni smířit se se svými bratry dříve než budeme v modlitbě projevovat svoji úctu k Pánu.

Z toho všeho je zřejmé, že Ježíš nepřikládá důležitost pouhé disciplinární observanci a zevnějšímu jednání. Jde ke kořeni Zákona a zaměřuje se především na úmysl, tedy na srdce člověka, ve kterém mají původ naše dobré i zlé skutky. K dobrému a čestnému chování nestačí zákonné normy, nýbrž hluboké motivace vyjadřující skrytou moudrost, Boží moudrost, kterou lze obdržet působením Ducha svatého. A my se můžeme skrze víru v Krista otevřít působení Ducha, který nás uschopňuje žít Boží lásku.

Ve světle tohoto učení vyjadřuje každé přikázání svůj plný smysl jakožto požadavek lásky a všechna se sbíhají v největším přikázání: miluj Boha celým srdcem a bližního jako sebe sama.

Česká sekce RV