16.2.2014 

Před rokem oznámil Benedikt XVI. svoji abdikaci, jež se zdánlivě nelišila od těch, které podávají funkcionáři světských institucí. Média, která o církvi referují rezervovaně, reagovala téměř hysterickým zájmem, který ještě zesílil, když byl na Petrův stolec zvolen jakýsi argentinský kardinál. Monopol médií na šíření emocí zakusili nejenom věřící a první vystoupení nového římského biskupa způsobilo pozdvižení. Sympatie k papeži Františkovi jsou masové a upřímné. Jen zasvěcené teologické komentáře bývají v tomto ohledu skoupé a vedle pocitů nadšení se objevují také rozpaky, ba nevole. Málo je však těch, kdo zůstali vlažní, což je dobré znamení z hlediska varování podávaného v knize Zjevení (Zj 3,15-16). Není však zbytečné pátrat po tom, nakolik se vzbuzené emoce váží ke Kristovu náměstku a nakolik k jeho mediálnímu obrazu. Rozdíl mezi ikonou a mediálním obrazem je věřícímu jistě zřejmý.

Obě krajní polohy emocionálních reakcí - entusiasmus i odpor – mívají něco společného. Nerozlišují realitu a její mediální obraz. Na vině však nejsou sama média, ale pokušení ochočovat si realitu. Předmět víry lze jistě ochočit nejsnadněji, přičemž nejchoulostivějším článkem víry je církev. Všechny lidské instituce jsou těžkopádné, chatrné a selhávají, což pochopitelně hatí víru v to, že zrod i chod právě této instituce je zakotven transcendentně, tedy v Bohu.

Tato nesnáz však není nahodilá, ani odstranitelná a má specifickou genezi. Zrodila se před dvěma tisíci lety, když se biblická víra v jediného Boha uskutečnila v betlémském miminku. Ani Ježíšova dospělost tuto nesnáz neodstranila, ba spíše umocnila, protože slova i činy vtěleného Boha se z hlediska tehdejší náboženské tradice jevily nepatřičně, ba přímo skandálně. A když Ježíš svolil, aby Jeho tělo bylo v předvečer Paschy ukřižováno, otřáslo to všemi, včetně Jeho nejbližších stoupenců, kteří byli zřejmě přesvědčeni, že jejich víra je pevná. Až Kristovo Zmrtvýchvstání jim ukázalo, že je to naopak, a že právě jejich víra je přesahována, předcházena a utvářena realitou. V režii Boží prozřetelnosti.

Papež František pronikavě oslovuje jednotlivce, nikoli masy, ale zároveň maximálně odporuje dnes dominujícímu individualismu. Probouzí naopak mystické bratrství, jež je vlastní církvi. Proráží krunýř mediálně budovaných klišé tím, že je umně využívá. Poukazuje na zhoubnost abstraktní přezíravosti mylně považované za intelektuální nadhled. A naopak vyzdvihuje křesťanský soucit, který bývá považován za natolik samozřejmý jakoby nebylo třeba jej pěstovat.

Jiným paradoxem je přívětivost spojená se značnou kritičností. Papež přitom pranýřuje vždycky v plurálu, tedy nevyjímaje sebe. Právě tento tón je pozoruhodný, dává tušit reálné dimenze i smysl církve. Nabízí neklid, který je konstruktivní a každému umožňuje odhalovat svoji vlastní zahleděnost do sebe, která je úhlavním nepřítelem pokroku v dobrém. Směrem ke zlu je naopak velice plodná. Jediný typ věčného údělu, který je realizovatelný výhradně lidskými prostředky a bez minimální pomoci Boží, je totiž peklo.

Od samotného počátku papež zdůrazňuje, že pokušení proti víře může svou záludností a silou překonat i ty nejčernější obavy stoupenců arcibiskupa Lefébvra. Je mu vystaven každý, nejvíce však ten, kdo staví víru na vlastních znalostech - byť i církevního - učení a nikoli na neovladatelném, skutečném působení milosti Všemohoucího. Zároveň také ukazuje, že politický aktivismus není tím pravým výrazem zájmu církve o bližního, neřku-li o Boha. Hlubiny srdce je třeba aktivovat. Dnešní člověk se dusí v servírovaných názorech, které jen upevňují v čiré samolibosti.

Jedině víra umožňuje chápat komplementaritu historické abdikace jednoho papeže a volby druhého jako svrchovaně dějinný akt Boží prozřetelnosti. Papež není pouze tím, kdo vede k Bohu, ale především tím, kdo se nechává vést Bohem a proto druhé vede. To je tajemství této instituce, jejíž kontinuita je dána osobou Krista a jejíž obnovené chápání bylo umožněno právě těmito objektivními událostmi, které obletěly svět. Možnost aplikovat poslušnost víry a nechat se vést, je však překvapivá i pro věřící. A v tom spočívá hlavní novost.

Radost je co do své povahy a plnosti bytostně křesťanská. Její působnost je škrcena jen odmítáním Boží milosti. Papežův nikoli moralistní důraz na praxi ani v nejmenším neodporuje ortodoxii. Je naopak jejím živým důsledkem, který se v člověku uvolňuje Božím milosrdenstvím.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.