Druhé kázání o. Cantalamessy o jednotě a svatosti církve

22.3.2014 

V pátek pronesl o. Cantalamessa v kapli Redemptoris Mater druhé kázání pro papeže a římskou kurii. Bylo věnováno jednotě a svatosti církve a papežský kazatel přitom čerpal z učení sv. Augustina, prvního ze čtyř latinských církevních otců, jejichž nauku postupně představí v letošním cyklu postních promluv. Eklesiologie, tedy pojednání reflektující čím je církev v Božím plánu, jaká je její povaha a funkce, vzniklo jakožto celoživotní Augustinova odpověď na schizma donatistů. Nikdo by si dnes nevzpomněl, čím byla tato severoafrická sekta, řekl O. Cantalamessa, kdyby nebyla sv. Augustinovi příležitostí k systematizaci učení o církvi, které do té doby prakticky neexistovalo v ucelené formě.

Kolem roku 311 jistý Donatus, biskup Numidie, odmítl přijmout do církevního společenství ty, kteří během Diokleciánova pronásledování odevzdali knihy Písma svatého státním autoritám a zřekli se víry, aby si zachránili život. Téhož roku byl zvolen biskupem Kartága jistý Cecilián, který byl obviněn – podle katolíků neprávem – z toho, že během pronásledování zradil víru. Proti této volbě se postavila skupina 70 severoafrických biskupů, vedených Donatem, kteří sesadili Ceciliána a zvolili na jeho místo Donata. Papež Miltiades jej roku 313 exkomunikoval, Donatus však úřad vykonával dál a vyvolal tak schizma, kterým vedle katolické církve vznikla v severní Africe paralelní církev, kterou ukončila teprve invaze Vandalů.

Stoupenci této paralelní církve, pokračoval dále O.Cantalamessa, se snažili hájit svoji pozici teologickými argumenty, a Augustin jejich vyvracením postupně formuloval učení o církvi.

Donatistické schizma vyšlo z přesvědčení, že milost nemůže být předávána vysluhovatelem, kterému se nedostává. Takto vysluhované svátosti proto považovali za neúčinné. Tento argument aplikovaný nejprve v souvislosti se svěcením Ceciliána, byl vztáhnut na ostatní svátosti, zvláště na křest. Donatisté tím ospravedlňovali svoji separaci od katolíků a každého, kdo k nim vstupoval, opětovně křtili.

Augustin odpověděl vypracováním principu, který se stal trvalým teologickým výdobytkem, a tvoří základy jeho traktátu De sacramentis, totiž rozlišení mezi potestas a ministerium, tedy mezi příčinou milosti a tím, kdo milost vysluhuje... Platnost a účinnost svátostí tak není znemožněna nehodností toho, kdo je vysluhuje. To je pravda, kterou je třeba křesťanskému lidu připomínat také dnes, řekl papežský kazatel a pokračoval:

Poté co neutralizoval hlavní zbraň odpůrců, mohl Augustin vypracovat svoji vizi církve a to za pomocí několika zásadních rozlišení. První je distinkce mezi přítomnou či pozemskou církví a tou budoucí či nebeskou. Pouze ta druhá bude církví všech a pouze svatých. Církev nynějšího času bude vždycky polem, na kterém roste společně pšenice a koukol, sítí, která zahrnuje ryby dobré a špatné, tedy svaté a hříšníky.

Dalším rozlišením, které Augustin zavedl uvnitř pozemské církve, je distinkce mezi svátostným společenstvím (communio sacramentorum) a společností svatých (societas sanctorum). První spojuje viditelně všechny, kdo mají účast na stejných vnějších znameních, svátostech, Písmu a autoritě, a ta druhá všechny a pouze ty, kteří kromě těchto znamení sdílejí také skrytou realitu těchto znamení (res sacramentorum), tedy Ducha svatého, milost, lásku.

Poněvadž tady dole bude vždycky nemožné vědět s jistotou, kdo má Ducha svatého a milost, a tím méně pak, zda v tomto stavu vytrvá až do konce, Augustin identifikuje onu pravou a definitivní společnost svatých s nebeskou církví předurčených, známým povzdechem: »Kolik jen ovcí je dnes venku a kolik vlků uvnitř! - Quam multae oves foris, quam multi lupi intus.« (In Ioh.Evang. 45,12).“

Je to novinka také vzhledem ke sv. Cypriánovi, který chápal jednotu církve vnějškově a viditelně, tedy jako svornost všech biskupů, zatímco Augustin ji chápe niterně, tedy v Duchu svatém. Prezentuje církev jako Kristovo Tělo oživované Duchem svatým, pokračoval O. Cantalamessa citací z kázání hipponského biskupa z jedné slavnosti Letnic:

Chceš-li chápat Kristovo tělo. Naslouchej apoštolovi, který říká věřícím: »Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd« (1 Kor 12,27). Jste-li tedy tělem i údy Kristovými, je na Pánově stole vaše tajemství, přijímáte svoje tajemství. Tomu, co jste, odpovídáte: Amen, a odpovědí to podepisujete. Je ti přece řečeno: Tělo Kristovo a ty odpovídáš Amen. Buď údem Kristova Těla, aby bylo opravdové tvoje Amen. Buďte to, co vidíte, dostanete to, co jste.“ (Sermo 272).“

Ve vztahu k církvi, pokračoval papežský kazatel, je třeba říci, že svátost significando causat, tedy označuje spojení více osob v jedinou osobu, eucharistie toto spojení uskutečňuje a způsobuje. V tomto smyslu lze říci, že eucharistie vytváří církev.
O. Cantalamessa v závěrečné pasáži poukázal na důležitost Augustinovy eklesiologie pro ekumenický dialog.

Situace světa, církve a teologie se od té doby změnila. Je třeba začít u Ježíšovy osoby a pokorně pomáhat současníkům objevovat osobu Krista. ... Cesta, kterou je třeba dnes jít, je v jistém smyslu protichůdná k té, kterou se ubíral Augustin v dialogu s donatisty. Tehdy musel jít od svátostného společenství ke sdílení milosti Ducha svatého a lásky; dnes musíme jít od duchovního sdílení lásky k plnému společenství, také svátostnému a v první řadě eucharistickému.

Pronásledování, která jsou dnes tak častá v různých částech světa, nečiní rozdíly: nejsou devastovány kostely a zabíjeni lidé, protože jsou katolíky nebo protože jsou protestanty, nýbrž proto, že jsou křesťany. Těmito pronásledováními už »jsme jedno«! - podotkl v závěru druhého postního kázání pro papeže a členy římské kurie O. Raniero Cantalamessa.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.