24.3.2014 

Přípravy na synod o rodině otevřely polemiku o tom, zda učení Jana Pavla II. o manželství je aktuální či nikoliv. S velkým ohlasem se setkal nedávný rozhovor kardinála Caffarry, který varoval před změnou církevního učení a disciplíny vůči rozvedeným žijícím v nesvátostných manželstvích. Dlouholetý poradce Jana Pavla II. upozorňoval, že hlavní problémy v této oblasti existovaly už před třiceti lety, když Jan Pavel II. psal exhortaci Familiaris consortio. Nebyla sice ještě rozvinutá genderová ideologie ani se nediskutovalo o legislativě kolem homosexuálních soužití, ale rozvody i mimomanželské svazky dávno existovaly. Kdo tvrdí, že Familiaris consortio ztratila na aktuálnosti, nepochybně tento dokument nečet – tvrdí kardinál Caffarra.

Tato otázka se vrátila na pořad dne během mezinárodního sympózia věnovaného učení Jana Pavla II. o manželství. Zúčastnil se jej rovněž generální sekretář Biskupského synodu, kardinál Lorenzo Baldisseri. V rozhovoru pro Vatikánský rozhlas potvrdil, že polský papež významně rozvinul učení o manželství, nicméně dodal, že od vydání Familiars consortio uplynulo mnoho let a církev musí umět odpovídat na výzvy dnešní doby:

„Musíme se především seznámit s těmito výzvami. Nejen prostřednictvím médií. Je nutné zajistit, aby lidé měli možnost se vyslovit, představit svůj vlastní příběh. Proto Synod rozeslal dotazníky s velmi konkrétními a aktuálními dotazy. Na lidi to udělalo velký dojem, pocítili, že konečně bez prostředníků mohou říct své, vyslovit, co si myslí, co prožívají. Díky tomuto dotazníku jsme dostali svědectví nejen od lidí, kteří prožívají své manželství ve shodě s vírou, ale také od těch, kdo ho tak neprožívají, kdo zažili různé tragédie, neúspěchy. Chceme poznat i tyto lidi, jejich trápení, abychom jim mohli duchovně pomáhat. Především je potřeba doprovázet je v jejich trápení. A následně, samozřejmě, pomoci nalézt řešení v pravdě a v lásce, které církev považuje za případné v konkrétních situacích. Drama spočívá v tom, že v mnoha případech lidé nenašli řešení, protože jim nikdo nepomohl. Nějakou cestu lze nalézt. Nejdůležitější je mluvit o tom. Už když se toto téma otevře, rozpoložení těchto lidí se zlepšuje, jsou spokojení. Je to jako s nemocným, který je sám, opuštěný. Stačí, že se vedle něho objeví jiný člověk, a ihned je možné povzbudit jej na duchu, potěšit, dodat naději do dalšího života.“