Rádio Vaticana

O důvěře

30.3.2014

v rozhovoru s Emilem Poulatem

„Důvěra je primární a prvotní hodnota, bez níž se nic nevykoná. Vytratí-li se, nastává krize,“ říká francouzský historik a sociolog Emile Poulat (Le Mond 19. listopadu 2013). Tento 90 letý profesor Vysoké školy společenských věd v Paříži (Ecole des Hautes Etudes en sciences sociales) a člen Národního výzkumného centra (CNRS) není a nechce být celebritou, a rozhovor, který poskytl deníku Le Mond, je velice ojedinělý. Je žárlivý na svou svobodu a nikdy neměl mocenské ambice, poznamenává v úvodu k tomuto rozhovoru jeho autor, Didier Pourquery.
Profesor Poulat se dlouhodobě zabýval konfliktem tradiční katolické a moderní laické kultury. Již několik let zkoumá místo, jaké zaujímá důvěra v naší současnosti.

„Důvěra je nesmírně bohaté slovo, podotýká francouzský badatel. Slovník uvádí, že je to úkon víry, latinsky fides.“ Pokud jde o češtinu, mají slova důvěra a víra jiný etymologický kořen, váží se totiž k latinskému slovu verum či verus, tedy pravda či pravdivý. Český výraz tak přijal v jakési pomyslné latinské oklice tutéž významovou konotaci jako všeobecně známý hebrejský ekvivalent pro víru i pravdu, totiž amen.

Profesor Poulat zmiňuje nejrůznější životní kontexty, které by neexistovaly bez víry a důvěry v nenáboženském smyslu. „Manželství, rodina, ale také sociální kontext. Latinskému výrazu pro víru je podobné slovo fedus, které odkazuje na smlouvu, pakt, dohodu, ale také na ideu federace. Ve feudálním panství byly vrchnost a poddaní spojeni vírou. Na politické rovině tedy tato slova mají kořen jakési veřejné důvěry. Bez této víry neexistuje společnost.“

Středověk - nikoli buddhistický či aztécký, nýbrž ten s přívlastkem křesťanský, který je s tímto novověkým označením dějinné doby dosud implicitně a výhradně spojován - byl ve skutečnosti především věkem důvěry, která byla někdy možná naivní, ale sahala do všech rovin lidské existence.

„Důvěra, říká profesor Poulat, se často redukuje na čistě interpersonální dimenzi, přičemž se zapomíná, že značně přesahuje psychologickou sféru. Důvěra je prvotní, protože ujišťuje, že ráno se Země bude dál točit a nezmizí nějak obludně, zatímco spíme. Vstáváme a víme, že nejsme ohroženi dobou ledovou či brutálním oteplením. Lidstvo se na této planetě rozvinulo v důvěře, která trvá stále. Tak trochu jako novorozeně v matčině náruči,“ poznamenává francouzský profesor. Naproti tomu lze říci, že novověk je dobou aplikace moderních vymožeností: lidských práv, demokratických záruk, sociálního zabezpečení, politických jistot a jistoty vůbec, zvláště té subjektivní, která díky technickým výdobytkům dostala virtuální podobu a jakýsi zdánlivě objektivní statut. Důvěra byla také materializována do potištěných papírů zvaných bankovky, v modernější verzi pak kreditky.

„Existují patologie důvěry,“ poznamenává v rozhovoru pro Le Mond, Emile Poulat. „Nyní prožíváme stav jakési sladké či bezbolestné devalvace důvěry. Oblast politiky je plná příkladů. V politice působí mnozí, kteří vůbec nejednají na rovině důvěry, žijí v neustálém boji a střetu. Sama volební kampaň je komplikovaná situace, v níž se mísí svádění voliče, ale i fakt, že volič se chce nechat svést, nikoli obelstít. Politika je dnes plná politikářů, a občané si říkají, že se jich to netýká. Problém důvěry se však klade mnohem více na rovině ekonomické než politické: nezaměstnanost, nízké platy, daně, jež jsou pociťovány jako přehnané.. Ekonomika je oblast obzvláště cizí našim současníkům, třebaže se z ní nevymaní. Důvěra, jak víme, je kredit. A základní důvěrou je důvěra v peníze.“

„Další patologie důvěry se týká médií,“ pokračuje Poulat. Nejprve je třeba říci, že samotný pojem „média“ je vágní. Z historického hlediska lze říci, že před druhou světovou válkou bylo v média vkládáno méně důvěry než dnes. Jejich základní přístup spočívá v tom, že mluví o tom, co nefunguje. Málo se starají o to, co jde dobře. Jde-li něco dobře, je to považováno za normalitu, třebaže ta často vyžaduje obzvláštní úsilí. A kolik médií se dnes zajímá o bezdomovce, o lidi, kteří si dělají starosti s těmito skandálními situacemi? Média zavírají oči před částí sociální reality. Velkou novostí naší doby je však rozmanitost médií a zdrojů informací, které si konkurují.“

Poslední otázka rozhovoru se týkala toho, co v dnešním světě vzbuzuje důvěru, a profesor Poulat odpovídá: „Podívejte se na důvěru, kterou vzbuzuje papež František. To je ta nejneočekávanější zpráva pro dnešní společnost. Jakoby důvěra vkládaná v něho byla útočištěm. Nežádá se od něho žádná garance. Patrně to zčásti závisí také na jeho stylu a způsobu jeho vyjadřování. Mluví-li mezi sebou technici,“ vysvětluje dále Poulat, „vždycky je řeč o tom, že pochybil ten druhý. Když však mluví papež František, naslouchá se mu. Nestojíme na téže rovině důvěry. Od papeže se nečeká nic konkrétního. V souvislosti s ním dochází ke konsolidaci důvěry bez přesně vymezeného obsahu. Jednoduše proto, že důvěry je zapotřebí. Pro člověka je to zásadní a prvotní potřeba.“

Milan Glaser