Rádio Vaticana

Páté postní kázání o. Cantalamessy

12.4.2014

Duchovní chápání Písma bylo tématem pátého postního kázání O. Cantalamessy adresované Svatému otci a jeho spolupracovníkům z římské kurie tento pátek před Květnou nedělí. Papežský kazatel poukázal hned v úvodu na skutečnost, že moderní doba si ve vztahu k Bibli počíná podobně jako ve vztahu k Ježíši Kristu. Hledání výlučně historického a literárního smyslu Bible vycházelo ze stejných předpokladů a přineslo stejné výsledky jako bádání o domnělém rozdílu mezi historickým Ježíšem a Kristem víry. Ježíš byl redukován na výjimečného muže, náboženského reformátora a Písmo na výjimečnou knihu, možná nejzajímavější na světě, ale stejnou jako ostatní. Proto je prý třeba studovat ji stejně jako jiná velká díla starověkého písemnictví.

„Tomuto útoku na Písmo čelí církev svým učením a svojí zkušeností. V dogmatické konstituci Dei Verbum Druhého vatikánského koncilu zdůraznila nepomíjivou hodnotu Písma jakožto slova Božího k lidstvu, liturgie církve mu vyhrazuje čestné místo a mnozí badatelé spojují soudobý vědecký přístup také s vírou v transcendentní hodnotu inspirovaného slova... V Písmu zakoušíme přítomnost Ducha svatého, v něm k nám mluví Kristus a jeho účinky na člověka se liší od účinku jakéhokoli jiného slova; nemůže tedy být pouhým lidským slovem.“

O. Cantalamessa se dále snažil ukázat v čem mohou církevní otcové, zvláště sv. Řehoř Veliký pomoci při obnově a osvěžení našeho přístupu k Bibli, abychom mohli zakoušet božskou sílu, která z ní vyvěrá.

„Při čtení Bible nečiní otcové církve nic jiného než že pokračují v linii započaté samotným Ježíšem, který emauzským učedníkům vyložil, co se »ve všech částech Písma na Něj vztahuje« (Lk 24,27); prohlásil, že Písma mluví o Něm (Jan 5,39) a Svoje zásadní skutky konal, »aby se splnilo Písmo«. První dva učedníci o Něm řekli »našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v zákoně i proroci« (Jan 1,45).“

Čteme-li, jak Ježíš učedníkům „otevřel mysl, aby rozuměli Písmu“ (Lk 24,45), rozumí se tím nové porozumění působené Duchem svatým, pokračoval o. Cantalamessa.
Sv. Řehoř Veliký, řekl dále papežský kazatel, dal snaze církevních otců, počínaje Origenem, přes Ambrože a Augustina, definitivní podobu svým učením o čtverém smyslu Písma a stal se tak podle Henriho de Lubaca „jedním z iniciátorů a největších patronů středověké nauky o čtyřech smyslech“ (Exegèse Mèdiévale, díl I.1, str. 189). Sv. Řehoř Veliký píše:

„Slova Písma svatého jsou čtyřuhelné kameny. V každé minulé události, kterou podávají (smysl literární), v každé budoucí věci, kterou oznamují (smysl anagogický), v každé morální povinnosti, kterou hlásají (smysl morální) a v každé duchovní skutečnosti, kterou prohlašují (smysl alegorický či kristologický) – z každé strany stojí pevně a bez vady. (Homilie k Ezechielovi, II, IX,8).“

Ve středověku, pokračoval o. Cantalamessa, bylo složeno slavné distichon, které tuto nauku shrnuje: Littera gesta docet, quid credas allegoria. Moralis, quid agas; quo tendas anagogia – Literární smysl učí, co se stalo, alegorický, v co věřit, morální, jak jednat, a anagogický, kam směřovat. (KKC, 118) Snad nejjasněji je aplikováno ve vztahu k Velikonocům:

„Literárně či historicky jsou Velikonoce ritem, který židé uskutečnili v Egyptě; alegoricky, tedy ve vztahu k víře, ukazují obětování Krista, pravého velikonočního beránka; morálně ukazují přechod od neřestí ke ctnostem a anagogicky či eschatologicky indikují Velikonoce přechod od pozemských věcí k nebeským nebo také věčnou Paschu, která bude slavena v ráji.“

Nejde o nějaké rigidní a mechanické schéma, pokračoval o. Cantalamessa, nýbrž o pružné pravidlo snášející různé variace podle pořadí jednotlivých smyslů. Svatý Řehoř vykládá například obraz z Ezechiela (2,10) o svinuté knize „popsané uvnitř i zvenčí“ takto:

„Svitek Božího slova je popsán uvnitř alegoricky; zvenčí zas historicky. Uvnitř duchovním porozuměním, zvenčí pouze literárním smyslem vhodným pro duchy dosud slabé. Uvnitř, protože slibuje neviditelná dobra; zvenčí, protože stanovuje řád viditelných věcí správností svých předpisů. Uvnitř, protože dává jistotu nebeských dober; zvenčí, protože učí, jak užívat dober pozemských nebo jak se vymanit z jejich přitažlivosti.“

O. Cantalamessa pak rozlišil osobní a nezúčastněný výklad Božího slova. Církevní otcové, řekl, přistupovali ke slovu Božímu vždycky s otázkou, co říká tady a teď církvi a mně osobně. Byli přesvědčeni, že Boží slovo je nevyčerpatelné. Vyplývá to z toho, že vše, co je napsáno v Písmech „je vdechnuto Bohem“ (2 Tim 3,16) neboli inspirováno. Řecky to vyjadřuje jediné slovo theopneustos, které se skládá ze dvou slov Bůh (theos) a Duch (pneuma). Znamená jednak, že Písmo je inspirováno Bohem (pasivní význam), ale také, že Duch svatý člověka „přiměl hlásat (aktivní význam) Boží výroky“ (2 Petr 1,21). „Písmo, říkal svatý Ambrož, je theopneustos nejenom proto, že je inspirováno Bohem, ale také proto, že dýchá Bohem, protože vydechuje Boha (De spiritu Sancto, III, 112).

„Nejde tedy jen o to číst Boží Slovo, ale také nechat se od Něho číst; nejenom zkoumat Písmo, ale nechat se zkoumat Písmem. Nejdůležitější věc ohledně Písma není vyřešit jeho nejasná místa, ale praktikovat ta jasná, neboť Písmo – jak říká opět sv. Řehoř Veliký – se chápe jeho uskutečňováním.“

Řekl mimo jiné O. Raniero Cantalamessa v pátečním postním kázání pro Svatého otce a římskou kurii.

Milan Glaser