Rádio Vaticana

Benedikt XV. - prozíravý novátor

12.7.2014

Zapomenutý prorok, kterého však historici objevují jako velkého papeže minulého století, totiž Benedikt XV., jehož 100. výročí zvolení na Petrův stolec připadá na letošní rok. V těchto týdnech, kdy se vzpomíná na 100. výročí začátku Velké války, nabývá jeho učení a dílo mimořádné aktuality. 3. září 1914 za hřmotu děl, na počátku války, která zachvátila Evropu, byl zvolen papežem boloňský arcibiskup, kardinál Giacomo della Chiesa. Právě tato válka, kterou definoval jako „zbytečné krveprolití“, hluboce poznamenala jeho pontifikát. Působil na Petrově stolci v nejrůznějších oblastech jen o něco déle než sedm let. Snažil se nejenom zastavit zuřící konflikt, ale navázal vztahy s Blízkým i Dálným východem, promulgoval nový kodex kanonického práva, ztlumil tóny modernismu, reorganizoval misie a podpořil katolíky vstupující do politiky. Nejvíce svých sil však věnoval úsilí o mír.
Hovoří profesor církevních dějin o. Massimo Mancini OP:

„Je to papež, který v těch nejsložitějších situacích, kdy Svatý stolec nebyl mezinárodně uznáván, dokázal být nepřehlédnutelným a účinným prostředníkem mezi mocnostmi za účelem dosažení míru, třebaže se podařilo jej nastolit až po čtyřech letech války. Benedikt XV. vyzýval všechny národy a všechny státy k míru. Nepostavil se na žádnou stranu, což mu mnozí vytýkají. Tento papež věděl, že úkolem otce všech křesťanů je přinášet mír všem, aniž by stranil jedné mocnosti více než druhé. Zůstal však nepochopen.“

Nebyly to jenom teoretické výzvy k míru. Díky svým diplomatickým zkušenostem se tento papež staral o konkrétní řešení konfliktů, pokračuje italský dominikán:

„Na jedné straně se, nakolik jen to bylo možné, pokouší nabízet pomoc všem, které postihly válečné útrapy. Na druhé straně, po třech letech krvavé a tragické války papež přichází s návrhem a posílá diplomatickou nótu všem válčícím mocnostem, ve které naznačuje řešení konkrétních problémů. Jeho detailní návrh je však válčícími stranami odmítnut, až na jedinou výjimku, totiž rakouského císaře Karla I. Nebyl to zajisté úspěch, ale byl to velký prorocký moment tohoto papeže.“

Také v oblasti misií zanechal Benedikt XV. výraznou stopu, říká dále církevní historik:

„Encyklikou Maximum illud z roku 1919 dal Benedikt XV. nový impuls misiím na různých kontinentech ve snaze dosáhnout toho, aby tamější klérus byl tvořen převážně domorodými kněžími. Tedy kněží i biskupové měli být z řad lidu. Misie neměly být spojovány s kolonialismem evropských mocností, nýbrž měly dát vyniknout tomu nejlepšímu v evangelizovaných národech a učinit tak evangelní poselství autentičtějším.“

Byl prozíravým novátorem i pokud jde o roli katolíků v politice, říká o. Mancini:

„Benedikt XV. je také mužem, který pozorně sleduje účast katolíků v politice různých zemí. Především v Itálii, kde podpořil založení lidové strany pod vedením dona Luigiho Sturza, první italskou politickou stranu katolické inspirace. Za pontifikátu Benedikta XV. byla také, byť velice potajmu, zahájena jednání, jejichž cílem bylo dosáhnout řešení vážného problému tzv. římské otázky, tedy postavení Svatého stolce, které zůstalo několik desetiletí nevyřešeno a vyvolávalo konflikty mezi Itálií a Svatým stolcem.“

Říká profesor církevních dějin, italský dominikán o. Massimo Mancini v souvislosti s pontifikátem Benedikta XV., jehož 100. výročí zvolení připadá na letošní rok.

Milan Glaser