4.10.2014 

Promluva papeže Františka na vigilii před synodou, nám. sv. Petra

Dobrý večer, drahé rodiny!

Na naše shromáždění se pomalu snáší večer.
Nastává hodina, kdy se rádi vracíme domů, abychom se setkali u jednoho stolu v atmosféře pocitů z vykonaného a obdrženého dobra, ze setkání, která rozehřívají srdce a dávají mu růst, u dobrého vína, jež lidsky předjímá slavnost, která nebude mít konce.
Je to také nejtěžší hodina pro toho, kdo se ocitá sám se svojí samotou, v hořkém příšeří nezdařených snů a plánů. Kolik jen lidí tráví den ve slepé uličce rezignace, opuštěnosti, ne-li zášti; kolika domovům se nedostává vína radosti a tím i chuti samotné životní moudrosti… Svojí modlitbou se tento večer stáváme hlasem jedněch i druhých.

Je příznačné, jak i v individualistické kultuře, která znetvořuje a vyprazdňuje vztahy, zůstává v každém, kdo se narodil z ženy, hluboká potřeba zásadní stability, otevřených dveří, někoho, s kým svázat a sdílet životní příběh, historii, k níž náleží. Životní společenství, které manželé přijali, jejich otevřenost daru života, vzájemná péče, setkání a generační paměť, výchovné doprovázení, předávání křesťanské víry dětem – tím vším je rodina nadále školou lidství nemající obdoby a neodmyslitelným přínosem ke spravedlivé a solidární společnosti (Evangelii gaudium, 66-68).
Čím jsou její kořeny hlubší, tím lze v životě více vycházet a jít dál, bez bloudění a aniž bychom se někde na zemi cítili jako cizinci.

Tento horizont nám pomáhá chápat důležitost synodálního shromáždění, které bude zítra zahájeno. Již ono convenire in unum (sjednocení) kolem římského biskupa je událost milosti, v níž se projevuje biskupská kolegialita na cestě duchovního a pastoračního rozlišování. Abychom nalezli to, co dnes Pán žádá po své církvi, musíme dopřát sluchu tepu této doby a „cítit“ s dnešními lidmi natolik, abychom byli proniknuti jejich radostmi a nadějemi, jejich smutky a úzkostmi (Gaudium et spes, 1). Tak budeme umět nabídnout dobrou zvěst o rodině věrohodně.

Víme přece, že evangelium obsahuje moc a něhu schopných překonat vše, co vytváří nespokojenost a násilí. Ano, v evangeliu je spása, která naplňuje nejhlubší potřeby člověka! Této spásy, která je dílem Božího milosrdenství a Boží milosti, jsme jako církev znamením a nástrojem, živou a působivou svátostí (Evangelii gaudium, 112). Pokud by tomu tak nebylo, zůstala by naše budova domečkem z karet a pastýři by byli redukováni na statutární kleriky, z jejichž úst by lid marně čekal osvěžení a „vůni evangelia“ (Ibid. 39).

V tomto rámci se vyjevuje rovněž obsah našich modliteb. Pro synodní otce žádáme od Ducha svatého především dar naslouchání - naslouchání Bohu, dokud spolu s Ním nezaslechnou volání lidu, a naslouchání lidem, dokud s nimi nebudeme dýchat vůlí, ke které nás Bůh volá.

Kromě naslouchání snažně prosíme o ochotu k upřímné, otevřené a bratrské konfrontaci, vedoucí k tomu, abychom na sebe vzali pastorační zodpovědnost za otázky, které s sebou přinášejí současné epochální změny. Dovolme, aby tyto otázky pronikly do našeho srdce, aniž bychom pozbyli klidu, nýbrž mějme klidnou důvěru v Pána, který nás ve svůj čas opětovně přivede k jednotě.

Copak nám dějiny církve nevyprávějí o mnoha obdobných situacích, které naši otcové dokázali překonat s nepolevující trpělivostí a kreativitou?
Tajemství spočívá v pohledu - a to je třetí dar, o který ve své modlitbě žádáme. Jestliže totiž skutečně chceme prověřit své kroky na půdě současných výzev, rozhodující podmínkou k tomu je setrvat s pohledem upřeným na Ježíše Krista, prodlévat v nazírání a uctívání jeho tváře. Pokud si osvojíme jeho styl myšlení, života a vztahů, nebude pro nás namáhavé přetlumočit synodální práci do doporučení a návrhů pro pastoraci jednotlivce a rodiny. Pokaždé, když se vracíme k prameni křesťanské zkušenosti, se totiž otevírají nové cesty a nevídané možnosti. Je to možné vytušit z evangelní rady: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Tato slova obsahují duchovní odkaz Panny Marie, „pozorné přítelkyně, která stále bdí, aby v našem životě nedošlo víno“ ( Evangelii gaudium, 286). Vezměme je za svá!

V této míře se naše naslouchání a naše konfrontace o rodině, milované pohledem Ježíše Krista, stanou příležitostí, kterou nám Prozřetelnost dává k obnově církve a společnosti po vzoru sv. Františka. S radostí evangelia znovu půjdeme krokem smířené a milosrdné církve, chudé církve, která je přítelkyní chudých, církve, která je schopna „trpělivostí a láskou překonávat trápení a nesnáze vnitřní i vnější“ (Lumen gentium, 8).

Kéž nad synodem, církví a celým lidstvem zavane vítr letnic. Kéž rozplete uzly, které lidem brání v setkání, kéž zacelí krvácející rány a opětovně zažehne naději. A je mnoho lidí, kteří ji nemají. Kéž nám udělí takovou kreativní lásku, která by nám umožnila milovat tak, jako miloval Ježíš.

Takto se do našeho hlásání znovu vrátí život a dynamika, jakou měli první misionáři evangelia.

Přeložila Jana Gruberová a Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.