Rádio Vaticana

Bůh nemá strach z novot

19.10.2014

Homilie papeže Františka při beatifikaci Pavla VI., nám. sv. Pavla

Právě jsme slyšeli jednu z nejslavnějších vět celého evangelia: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21).

Na provokaci farizeů, kteří chtěli nechat Ježíše takříkajíc skládat zkoušku z náboženství a chytit jej za slovo, odpovídá Ježíš touto ironickou a geniální větou. Je to účinná odpověď, kterou Pán dává všem, kdo si připouštějí problémy svědomí, zejména jde-li o jejich konvence, jejich majetek, jejich prestiž, jejich moc a jejich pověst. A děje se tak v každé době.

Ježíšův akcent je zajisté na druhé části této věty: „dávejte, co je Boží, Bohu.“ To znamená uznávat a vyznávat před jakýmkoli typem moci, že jedině Bůh je Pánem člověka, a není žádný jiný. Toto je nepomíjivá novost, kterou je třeba denně objevovat přemáháním bázně, kterou často pociťujeme před Božími překvapeními.

On nemá strach z novot! Proto nás neustále překvapuje, otevírá nás a uvádí na netušené cesty. Obnovuje nás, to znamená, že nás neustále činí „novými“. Křesťan, který žije evangelium, je „novostí Boha“ v církvi a ve světě. A Bůh má tuto „novost“ velmi rád! „Dávat, co je Boží, Bohu“, znamená otevřít se Jeho vůli, odevzdat Mu svůj život a spolupracovat s Jeho královstvím milosrdenství, lásky a pokoje.

Tady je naše pravá síla, kvas, který jí umožní vykynout, a sůl, která dodá chuť každé lidské síle proti převládajícímu pesimismu, který nám nabízí tento svět. Tady je naše pravá naděje, protože naděje v Boha není útěkem od reality, není nějakým alibi. Je přičinlivým navracením Bohu toho, co Mu patří. Proto křesťan hledí k budoucí realitě, té Boží, aby žil plně život s nohama pevně stojícíma na zemi a odvážně odpovídal na nesčetné nové výzvy.

Viděli jsme to v těchto dnech mimořádného zasedání biskupské synody. Synoda znamená „společná cesta“. A vskutku, pastýři i laici ze všech částí světa přinesli sem do Říma hlas svých místních církví, aby pomohli dnešním rodinám jít cestou evangelia s pohledem upřeným k Ježíši. Byla to velká zkušenost, v níž jsme prožili synodalitu a kolegialitu, a pocítili sílu Ducha svatého, který vždycky vede a obnovuje církev povolanou, aby bez otálení ošetřovala krvácející rány a znovu rozžíhala naději pro mnoho lidí, kteří ji nemají.

Za dar této synody a za konstruktivního ducha nabídnutého všem spolu s apoštolem Pavlem „stále děkujeme Bohu za vás všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách“ (1 Sol 1,2). A Duch svatý, který nám v těchto činorodých dnech umožnil pracovat velkodušně, v pravé svobodě a pokorné tvořivosti, nás opět povede cestou, na níž se v církvích celé země připravíme na řádné zasedání biskupské synody v říjnu 2015. Zaseli jsme a budeme zasévat nadále, trpělivě a vytrvale, v jistotě, že Pán dává vzrůst tomu, co jsme zasadili (srov. 1 Kor 3,6).

V tento den beatifikace papeže Pavla VI. se mi vracejí na mysl jeho slova, jimiž ustanovil biskupskou synodu: „pozorným zkoumáním znamení doby se snažíme přizpůsobit cesty a metody.. rostoucím potřebám našich dnů a změněným společenským podmínkám“ (list Apostolica sollicitudo).

Tváří v tvář tomuto velkému papeži, tomuto odvážnému křesťanovi, tomuto neúnavnému apoštolovi nemůžeme dnes před Bohem vyslovit nic než jednoduché a stejně tak upřímné a důležité slovo: díky! Díky náš drahý a milovaný papeži Pavle VI.! Díky za tvoje pokorné a prorocké svědectví lásky ke Kristu a k církvi!

Ve svých osobních poznámkách si tento velký kormidelník koncilu těsně před jeho skončením zapsal: „Pán mne asi povolal a drží mne v této službě ani ne proto, že bych měl nějaké schopnosti nebo abych řídil a chránil církev před nynějšími těžkostmi, ale abych něco pro církev vytrpěl a aby bylo jasné, že On a ne jiní ji řídí a chrání“ (P. Macchi, Paolo VI nella sua parola, Brescia 2001, str. 120-121). V této pokoře září velikost blahoslaveného Pavla VI., který uprostřed vznikající sekularizované a nevraživé společnosti dovedl moudře a prozíravě – někdy osamoceně – vést kormidlo Petrovy loďky, aniž by ztrácel radost a důvěru v Pána.

Pavel VI. uměl opravdu dávat Bohu, co je Boží, a darovat celý svůj život „posvátnému, slavnému a nejzávažnějšímu závazku, totiž nést v čase a na zemi Kristovo poslání“ (Homilie při obřadu korunovace, Insegnamenti I, 1963, str.26), milovat církev a řídit církev, aby „byla zároveň milující matkou všech lidí i rozdavatelkou spásy“ (Ecclesiam Suam, prolog).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV