23.10.2014 

Papež František dnes přijal třicetičlennou delegaci právníků, členů Mezinárodní asociace trestního práva (AIDP). V neobvykle obsáhlé promluvě se dotkl právních otázek, které se přímo dotýkají lidské důstojnosti, a tudíž souvisejí s evangelizačním posláním církve a její službou spravedlnosti. Vyzval ke zrušení trestu smrti, vybídl ke zlepšení životních podmínek ve věznicích, odsoudil obchod s lidmi a zejména korupci. V úvodu předeslal dvojici úvah sociologické povahy, které se týkaly podněcování k pomstě a trestního populismu.

„V mytologii a primitivních společnostech dav zjišťuje, že jeho posvátné oběti působí neblahými silami a obviňuje je z neštěstí, které zasahuje společnost. Tento dynamismus není cizí ani moderním společnostem. Skutečnost ukazuje, že existence právních a politických nástrojů potřebných k řešení konfliktů, nedává dostatečné záruky toho, aby se určitým jedincům nepřipisovala vina za problémy všech. (…) Žijeme v časech, ve kterých jak různé politické kruhy, tak některé sdělovací prostředky navádějí k veřejnému a soukromému násilí a pomstě, namířeným nejen proti těm, kdo nesou zodpovědnost za zločiny, nýbrž také proti lidem, na které dopadá více či méně podložené podezření, že porušili zákon.”

„V tomto kontextu”, pokračoval Petrův nástupce, „se v posledních desetiletích rozšířil názor, že se veřejným trestem mohou vyřešit nejrůznější sociální problémy, (…) které by spíše vyžadovaly jinou sociální a ekonomickou politiku ve smyslu sociální inkluze”. Trest tak pozbývá své původní sociální funkce, poznamenal papež.

„Hledají se nejenom obětní kozlové, kteří by svou svobodou a životem zaplatili za veškerá sociální zla, jak to bylo typické pro primitivní společnosti, ale kromě toho je tu častá tendence záměrně vytvářet nepřátele – stereotypní postavy, které v sobě koncentrují všechny rysy, které společnost vnímá a vykládá jako hrozbu. Mechanismy, jakými jsou tyto zlověstné obrazy utvářeny, jsou tytéž, které svého času umožnily šíření rasistických myšlenek.”

Trestní systém tak překračuje své původní hranice a dostává se na půdu lidských práv a svobod, vyvodil římský biskup. Trestní systém jedná ve jménu prevence, avšak jeho účinnost dosud nebylo možné dokázat, a to ani pro nejtěžší tresty, jakým je trest smrti.

„Hrozí tu nebezpečí, že nezůstane zachována ani úměrnost trestu, která historicky odráží stupnici hodnot, chráněných státem. Oslabilo se vnímání trestního práva ve smyslu principu ultima ratio, jako nejzazšího řešení, které se omezuje na nejzávažnější činy proti individuálním a kolektivním zájmům, které zasluhují nejvyšší ochranu. Rovněž tak oslábla debata o nahrazení vězeňských trestů alternativními tresty.”

Znalci práva mají vystupovat proti těmto tendencím, ačkoliv, jak papež připustil, také oni pracují „pod tlakem masových sdělovacích prostředků, bezskrupulózních politiků a pod tlakem pomstychtivosti, která se šíří společností. Papež se poté věnoval trojici témat, která se v trestním právu přednostně týkají lidského života. Prvním je trest smrti, kterou odsoudil jak sv. Jan Pavel II. (Evangelium vitae, 56), tak Katechismus katolické církve (2267).” Vyjmenoval důvody proti nejvyššímu trestu a pozastavil se u mimosoudních poprav.

„Dochází k tomu, že státy neodnímají život jenom trestem smrti nebo válkami, ale také tehdy, když se jejich veřejní představitelé utíkají do stínu státní moci, aby ospravedlnili své zločiny. Takzvané mimosoudní či mimoprávní popravy jsou vědomé vraždy, kterých se dopouštějí některé státy a jejich agenti. Často se pak prezentují jako střety se zločinci nebo nechtěné důsledky odůvodněného, nezbytného a přiměřeného užití síly při výkonu zákona. I když ze šedesáti zemí, které dosud mají trest smrti, jej 35 v posledním desetiletí neuplatnilo, provádí se takto trest smrti ilegálně a v různých stupních prakticky po celé planetě. Mimosoudní popravy, které systematicky páchají státy mezinárodního společenství, ale také nestátní subjekty, jsou autentickým zločinem.”

Papež spatra dodal, že doživotní trest vnímá jako skrytý trest smrti a právě proto jej Vatikán při nedávné reformě trestního zákoníku zrušil. Poté poukázal za žalostné životní podmínky ve věznicích a zejména odsoudil dlouhodobé věznění bez rozsudku, které se v některých zemích týká až padesáti procent vězňů. Když popisoval „kruté, nelidské a ponižující tresty”, ve věznicích s maximální ostrahou, neváhal užít pojmu „mučení”.

„Je tu stále tentýž kořen – lidská schopnost krutosti. A to je skutečná vášeň!!“

Fyzické a psychické mučení se již neužívá k určitému cíli, jakým může být doznání nebo spolupráce a donašečství, nýbrž se jím násobí bolest vězněného. Mučení se uplatňuje v tajných zadržovacích střediscích, moderních koncentračních táborech, věznicích pro nezletilé, v psychiatrických léčebnách a na policejních stanicích.

„Sama nauka trestního práva tu nese významnou zodpovědnost, protože v určitých případech a za určitých předpokladů prohlásila mučení za zákonné, čímž otevřela cestu jeho dalšímu a širšímu zneužívání. Mnohé státy jsou zodpovědné za to, že uskutečnily nebo tolerovaly únos osob na vlastním území, včetně vlastních občanů, a jejich nelegální přepravu do zadržovacích středisek, kde jsou tyto osoby podrobovány mučení.”

Státy se mají zdržet uplatňování trestů na dětech, starých lidech, těhotných ženách, osobách se zdravotním postižením. Rovněž nemají trestat otce a matky, kteří jsou jedinými živiteli nezletilých nebo postižených dětí, vyzýval Petrův nástupce. Potom přešel k formám zločinnosti, které vážně urážejí důstojnost člověka – obchodu s lidmi, otroctví a korupci. Tyto trestné činy by nikdy nemohly být spáchány bez aktivního či tichého souhlasu veřejné správy, zdůraznil.

„Není možné spáchat tak složitý zločin, jakým je obchod s lidmi, bez spoluviny, součinnosti nebo zanedbání ze strany států. Vzhledem k tomu, že úsilí o prevenci a boj s tímto zločinem zjevně nepostačuje, opětovně tu dochází ke zločinům proti lidskosti. A to tím spíše, že ti, kterým je nařízeno chránit lidi a zaručovat jim svobodu, se stávají spolupachateli obchodu s lidmi. V těchto případech je stát zodpovědný za zločin před svými občany a mezinárodním společenstvím.”

Poslední část své promluvy papež věnoval pečlivé a podrobné analýze korupce.

„Skandální koncentrace globálního bohatství je možná v důsledku tichého souhlasu lidí zodpovědných za věci veřejné s držiteli moci. Korupce je procesem smrti – když umírá život, nastupuje korupce. (…) Korupce je zlo větší než hřích. Spíše než odpuštění vyžaduje toto zlo léčbu. Z korupce se totiž stalo něco tak samozřejmého, že tvoří osobní a sociální status, je běžnou praktikou při obchodních a finančních transakcích, veřejných zakázkách a v každém jednání, které se týká státní agendy. Je vítězstvím zdání nad realitou a nestoudné drzosti nad řádnou soudností.”

Jak může trestní právo naložit s korupcí, tázal se papež František v samém závěru:

„Trestní postih je selektivní. Je jako síť, která zachytí jen malé ryby, zatímco velké nechá svobodně plavat v moři. Formy korupce, které je třeba nejpřísněji stíhat, jsou ty, které působí vážné společenské škody. A to jak v ekonomické a sociální oblasti – jako například podvody ve veřejné správě a její nepoctivý výkon – tak ve vytváření jakýchkoliv překážek, které se staví do cesty spravedlnosti s úmyslem zajistit beztrestnost vlastní špatnosti či špatnostem třetích osob.”

Připomenul papež František právníkům z Mezinárodní asociace trestního práva.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.