Rádio Vaticana

O kultovním sociálním inženýrství

2.11.2014

Nad esejem Karla Čapka O amerikanismu

Proč editoři díla Karla Čapka během totality nevydali jeho esej nazvaný „Proč nejsem komunistou“, je vcelku srozumitelné. Méně pochopitelné už je, proč tentýž osud ve stejné době potkal jeho esej „O amerikanismu“, který autor odmítl podobně jako komunismus. Čapkova reflexe O amerikanismu vyšla poprvé roku 1926 ve čtvrtletníku Přítomnost a byla napsána na žádost vydavatele listu New York Sunday Times. U nás vyšly tiskem oba texty společně v roce 1991.

Termín amerikanismus neoznačuje zeměpisnou danost, nýbrž hodnotovou soustavu, názorové či spíše duchovní hnutí pojící se k Novému světu a pojmenované ještě před narozením slavného českého spisovatele. Poprvé bylo pod tímto názvem souhrnně reflektováno v církevním kontextu. Amerikanismus je mínění, které klade přirozené ctnosti výše než vlité ctnosti víry, naděje a lásky, znevažuje princip církevní autority a zároveň potřebu dalšího výkladu učení víry autoritou církve, s čímž spojuje požadavek nutnosti přizpůsobit věroučné pravdy moderní době. Hlavním dobovým představitelem byl holandský redemptorista Isaac Hecker, který založil v zámoří Misijní společnost sv. Pavla (1858) za účelem získat zpět protestanty do katolické církve. Jako svérázná forma proselytismu značně sekularizujícího ražení se amerikanismus musel střetnout s autoritou církve. Papež Lev XIII. listem Testem benevolentiae poukázal roku 1899 na jeho neslučitelnost s učením křesťanské víry.

Tento proud se ovšem úzce pojí především k politickému projektu druhé poloviny 18. století zvaném United States of America. Ačkoli každý ví, že toto jméno označuje Spojené státy americké, běžně se při jeho vyslovení přehlíží fakt, že neoznačuje všechny americké státy neboli státy celé Ameriky, nýbrž pouze určitou část severního území tohoto obrovského kontinentu. Tuto původní nekorektnost nelze ani při dobových znalostech zeměpisu považovat za nedopatření. Spíše prozrazuje dynamický záměr těch, kdo za tímto politickým projektem stáli. Domorodci, kteří zakusili jeho realizaci na vlastní kůži, jej rozhodně nevnímali jako svobodymilovný. Používal zbraně, ale hlavně korupci a sofistikovaný ekonomický diktát. Každému je zřejmé, jak se během dvou staletí rozvinul. Je vydáván za vzor mírumilovnosti, ale jeho hegemonismus se od začátku projevoval válečnými výboji. Běžný Evropan je však zná především z pozdějších hollywoodských kovbojek a tedy ve značně zromantizované podobě. Výraz Spojené státy americké proto nepovažuje za nabubřelý. Jinak to cítí obyvatelé latinské Ameriky.

Běžnému Evropanovi dnes většinou uniká nebo se dokonce zdá nepravděpodobným fakt, že Amerika ve své jižní a střední části přijala civilizaci a kulturu mnohem dříve nežli v té severní. I samotný název dostal tento kontinent v souvislosti s objevem jeho jižní části, aniž by se počátkem 16. století vědělo, že se jeho pevnina táhne až daleko na sever. Když byla roku 1786 v takzvaných Spojených státech amerických založena první univerzita, existovalo už v takzvané latinské Americe dvacet univerzit, z nichž některé dokonce déle než dvě století. Obyvatelé této části Ameriky však začali pociťovat politický a ekonomický tlak Spojených států hned od jejich vzniku v roce 1776 velice nemile a pociťují jej mnohem déle, než museli např. obyvatelé východní a střední Evropy zakoušet ekonomickou a politickou nadvládu Sovětského svazu.

Kromě této geopolitické tendence se projekt Spojených států, jejichž kontinentální určení se nota bene většinou neuvádí, vyznačuje také kladením rovnítka mezi občanstvím a národností. A to je historicky nejstarší a dosud fungující projev sociálního inženýrství. Obyvatelstvo tohoto geometricky vytyčeného území bylo a stále je vytvářeno směsicí rozmanitých místních etnik spolu s neustále přibývajícími přistěhovalci nejrůznějších národností. Mluví-li se tam proto o americké národnosti nebo národní bezpečnosti, jde o něco jiného než o svébytnou jazykovou, kulturní a historickou identitu. Tento stát se však tváří jako by měl moc ji udělovat. Pokud by tomu tak bylo, musel by ovšem udělovat spolu národností i nové člověčenství. A tady je vlastní jádro amerikanismu, který si ve svém eseji vtipně dobírá Karel Čapek. Je jím fiktivní lidství líčené výhradně v povýšených kategoriích výkonnosti, průbojnosti a úspěchu měřeného mediálním věhlasem bez vztahu k dějinám a duši člověka.

Kult Spojených států jakožto prototyp sociálního inženýrství historicky předchází všechny evropské politické ideologie, které připravily o život bezpočet lidí a jejich potomky postrčily do náruče spasitelského komplexu amerikanismu. Díky Bohu však tento kult nefunguje automaticky, jak je ostatně patrné i na samotných občanech tohoto státu. Zůstává však pokušením, jež má globální povahu a institucionální náboj. Oddělení státu od náboženství ještě není zárukou toho, že nebude zbožštěn v sekulární podobě na způsob zlatého telete, zapomene-li se na lidství, které člověku plně odhaluje jedině Kristus.

Milan Glaser