12.12.2014 

Tématem druhého adventního kázání o. Cantalamessy pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie byl „pokoj jakožto úkol“ a odkazovalo tedy k blahoslavenství o tvůrcích pokoje, kteří budou nazváni Božími syny (Mt 5,9). Papežský kazatel se v samotném úvodu své dnešní promluvy pozastavil u výrazu „tvůrci pokoje“:

„Termín eirenopoioi neoznačuje „mírumilovné“ (těch se týká blahoslavenství o tichých, těch, kdo jsou nenásilní), označuje ty, kteří smiřují, tedy lidi usilující o mír, vnášející mír mezi svářící se strany, ty kteří činí první krok ke smíření s bratrem.“

Takoví budou nazváni Božími syny – pokračoval o. Cantalamessa – protože usilovat o pokoj znamená napodobovat Boha, který, jak praví sv. Pavel, je „dárcem pokoje“ (Řím 15,33; 16,20). V Ježíšově době hlásal mír také římský císař Augustus. Pax Romana, tedy římský mír - jak sám praví v soupise svých činů - byl dosažen skrze mnohá vítězství (parta victoriis pax), míněna ta vojenská. Tato slova jsou vytesána na jednom z kamenů Augustova chrámu, jehož trosky lze vidět v Ankaře.

„Cesta k míru nabízená evangeliem nemá smysl pouze na poli víry. Platí také v politice. Dnes zřetelně vidíme, že jedinou cestou k pokoji je zničení nepřátelství, nikoli nepřátel. Nepřátelé se ničí zbraněmi, nepřátelství dialogem.“

Nynější uspořádání světa – řekl dále papežský kazatel – se dramaticky dožaduje toho, aby Augustova metoda byla vystřídána tou Kristovou. Co jiného je totiž podstatou zdánlivě neřešitelných konfliktů než právě vůle a tajná naděje, že jednoho dne bude zničen nepřítel? Bohužel, také o nepřátelích platí to, co Tertullián říkal o prvních křesťanech „semen est sanguis christianorum“ – krev křesťanů je zárodkem dalších křesťanů. Také krev nepřátel je vždycky zárodkem dalších nepřátel.

„Nesmíme si zvyknout na pokračování konfliktů jako by nebyla možná změna situace k lepšímu! – řekl papež František během nedávné návštěvy Turecka o situaci na Blízkém východě. - S pomocí Boží můžeme a musíme stále obnovovat odvahu k míru!“ – Jeden způsob, jak být tvůrci míru – často jediný, který zbývá – spočívá v modlitbě za mír. Není-li možné působit na druhotné příčiny, můžeme vždycky působit na první příčinu. Církev to neúnavně činí denně při mši prosbou: Bože, dej našim dnům svůj mír“ (da pacem Domine in diebus nostris).

O. Cantalamessa načrtnul úkol, který stojí před tvůrci míru na poli mezináboženského dialogu, a uvedl v této souvislosti příklad z roku 1076, kdy svatý papež Řehoř VII. napsal muslimskému králi Mauretánie Anazirovi tato slova:

„»Věříme a vyznáváme, byť různými způsoby jediného Boha a denně Jej chválíme a uctíváme jako stvořitele věků a vládce tohoto světa.« (S. Gregorio VII., Epistolae, III,21). Tato pravda je východiskem také svatému Pavlovi, když na Athénském areopágu prohlásí: »V něm žijeme, hýbáme se a jsme« (Sk 17,28).“

Máme subjektivně odlišné ideje o Bohu – pokračoval papežský kazatel. Pro nás křesťany je Bůh „Otcem našeho Pána Ježíše Krista“ a nelze Jej plně poznat než skrze Něho. Avšak objektivně dobře víme, že Bůh nemůže být než jeden jediný. Každý národ a jazyk má pro slunce svoje jméno a svoji teorii, některé jsou přesnější, jiné méně, ale slunce je jedno jediné! Teologickým základem dialogu – řekl dále o. Cantalamessa – je naše víra v Ducha svatého.

„»Každá pravda, ať přichází odkudkoliv – napsal svatý Tomáš Akvinský – pochází z Ducha svatého« (ST I-II, q.109,a.1 ad 1). A jako tento Duch Stvořitel vedl proroky Starého zákona ke Kristu (srov. 1 Petr 1,11), tak také my křesťané věříme, že způsobem známým pouze Bohu vede ke Kristu a jeho velikonočnímu tajemství lidi, kteří žijí mimo církev (srov. Gaudium et spes, 22).“

Jeden módní slogan dnes říká – pokračoval na jiném místě o. Cantalamessa – Think globally, act locally – mysli globálně, jednej lokálně. Platí to zejména o míru. Je třeba myslet na světový mír, ale snažit se o mír na lokální rovině.

„Jak můžeme být my křesťané promotoři míru, když se přeme mezi sebou? Nemám nyní na mysli rozdělení mezi katolíky, protestanty, letniční, pravoslavné, tedy mezi různými křesťanskými vyznáními, nýbrž rozdělení, která často existují mezi příslušníky naší katolické církve v důsledku různých tradic, tendencí či ritů.“

Skutky apoštolů – řekl dále papežský kazatel – nám podávají vzor opravdu bratrského, svorného společenství, které „mělo jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32). Toto vše zajisté není uskutečnitelné jinak než působením Ducha svatého. Tak tomu bylo také u apoštolů. Před sesláním Ducha svatého neměli jedno srdce a jednu duši, nýbrž diskutovali o tom, kdo z nich je největší a více si zaslouží sedět po Ježíšově pravici či levici. Seslání Ducha svatého je však zcela proměnilo, takže se přestali soustředit na sebe a začali se soustředit na Krista.

„Antičtí církevní otcové a liturgie chápe Lukášův úmysl podat událost Letnic jako paralelu k tomu, co nastalo při budování Babylonské věže. Ne vždy se však rozumí smyslu tohoto paralelismu.“

„Nejprve jedno upřesnění – pokračoval o. Cantalamessa. – Budovatelé Babylonské věže nebyli ateisté, kteří by chtěli vyzvat nebe k souboji. Vykopávky totiž ukázaly, že ona věž byla ve skutečnosti jakýmsi chrámem. Stavbou s visutými zahradami, takzvaný zikkurat. Trosky podobných staveb se v Mezopotámii našly. Tito budovatelé byli zbožní a náboženští lidé. V čem tedy spočíval jejich velký hřích? – ptal se papežský kazatel a odpověděl citací z knihy Geneze, kde si tito stavitelé říkají:

„»Pojďme, udělejme si cihly a vypalme je v ohni!... vystavme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, proslavme se, abychom se nerozptýlili po celé zemi« (Gen 11,3-4). Chtěli zbudovat chrám božstvu, ale nikoli na oslavu božství, nýbrž aby se sami proslavili, udělali jméno sobě a nikoli Bohu. Tak je manipulován Bůh, který má sloužit jejich slávě. Také apoštolové začali o Letnicích stavět město a věž, Boží obec, církev, avšak nikoli už proto, aby zbudovali jméno sobě, nýbrž Bohu. Hlásali „velké Boží skutky“ (Sk 2,11). Jsou naprosto pohlceni touhou oslavovat Boha, zapomněli na sebe, nedělají si jméno. Oheň Letnic v nich spálil každou osobní ambici.“

Odtud si vzal podnět sv. Augustin k napsání svého velkolepého díla O Boží obci – pokračoval o. Cantalamessa. Říká tam, že ve světě existují dvě města: to Satanovo nazývané Babylon a město Boží zvané Jeruzalém. Jedno staví na lásce k sobě až k pohrdnutí Bohem; druhé na lásce k Bohu až obětování sebe sama. Tato dvě města jsou dvě staveniště otevřená až do konce světa a každý se musí rozhodnout, které stavbě věnuje svůj život.

„Každá iniciativa, i ta nejvíce duchovní, jako je nová evangelizace může být buď Babylonem či Letnicemi. Je Babylonem, pokud si někdo s její pomocí buduje svoje jméno. Anebo je Letnicemi, pokud navzdory přirozenému sklonu uspět a dosáhnout uznání, neustále koriguje svoje úmysly a klade Boží slávu a dobro církve nade všechny svoje tužby. Užitečné bývá opakovat si jeden výrok,, který jednou pronesl Ježíš před svými odpůrci a který je účinný téměř sám sebou, takříkajíc ex opere operato: »Já nehledám svou slávu« (Jan 8,50).”

Tolik výňatky z druhého adventního kázání o. Cantalamessy pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.