12.1.2015 

Papež František se dnes dopoledne v Královském sále Apoštolského paláce setkal s diplomatickým sborem, akreditovaným u Svatého stolce. V současné době se Svatým stolcem udržuje diplomatické vztahy 180 států, ke kterým je nutno připočíst Evropskou unii, Suverénní řád Maltézských rytířů a zvláštní diplomatickou misi ve státě Palestina.

“Přeji si, aby dnes silně zaznělo slovo nám tolik drahé: mír! Přichází k nám v hlasu nebeských zástupů, které pokoj ohlašují o vánoční noci (srov. Lk 2,14) jako cenný Boží dar a zároveň na něj poukazují jako na osobní a společenskou zodpovědnost, vyžadující naši svědomitost a pracovitost. Kromě pokoje k nám jesličky promlouvají o další dramatické skutečnosti – a sice odmítání. V některých ikonografických ztvárněních – kupříkladu myslím na nádhernou Rublevovu ikonu „Narození Ježíše Krista“ – dítě Ježíš neleží v kolébce, nýbrž v hrobě. Výjev, jehož cílem je spojit dva základní křesťanské svátky – Vánoce a Velikonoce – ukazuje, že vedle radosti z nového zrození stojí drama pohrdání a vyvržení, které Ježíše dovedlo až k smrti na kříži.“

Zahájil Svatý otec svou obsáhlou promluvu, která se nesla v duchu těchto protikladů: mír a válka, odmítnutí a přijetí. Příběh Ježíšova narození mluví také o zatvrzelém srdci lidstva, které jen stěží Dítě přijímá. Spíše jej od samého počátku odepisuje, poznamenal dále.

“Rys odmítavosti je nám společný. Vede nás k tomu, abychom na bližního nehleděli s přijetím jako na bratra, nýbrž abychom jej ponechali vně svého osobního životního horizontu, či ještě spíše jej proměnili v konkurenta, v poddaného, jehož je nutné ovládnout. Z takovéto mentality povstává skartační kultura, která nikoho a nic nešetří – od stvoření přes lidské bytosti až po samého Boha. Z této kultury vzchází zraněné lidstvo, trvale drásané napětím a střety všeho druhu.(…) K osobnímu odmítnutí se nevyhnutelně přidružuje společenské zamítání. Kultura, která druhého zavrhuje, tříští důvěrné a skutečné svazky, čímž se v důsledku ruší a rozkládá společnost a naopak se rodí násilí a smrt.“

Názorným evangelním příkladem této mentality je král Herodes, avšak její smutnou ozvěnou je rovněž nedávné vraždění dětí v Pákistánu nebo pařížský masakr. Lidská bytost tu pozbývá svobody a stává se buď otrokem módy, moci, či peněz, někdy dokonce otrokem zavádějících forem náboženství, upozornil papež. Toto moderní otroctví vzniká ve zkaženém srdci, které je neschopné vidět dobro, pracovat pro něj a usilovat o mír. V důsledku odmítání a zotročení se trvale šíří válečné konflikty.

“Dotýkají se – byť v různých formách a intenzitě – různých oblastí planety, počínaje nedalekou Ukrajinou, která se stala jevištěm dramatických střetů. Chci jí popřát, aby se prostřednictvím dialogu ještě více prohloubilo nynější diplomatické úsilí, aby ustalo nepřátelství a aby zainteresované strany, v obnoveném respektu k mezinárodnímu právu, co nejdříve a upřímně nastoupily cestu vzájemné důvěry a bratrského usmíření, které by umožnily překonání současné krize.“

Podstatnou část své promluvy Svatý otec věnoval Blízkému východu – zejména Ježíšově zemi, pro kterou, jak řekl, stále neúnavně voláme po míru. Papež vzpomenul na vatikánské modlitební setkání s prezidenty Izraele a Palestiny a opětovně vyzval k zastavení násilí, mírovému soužití obou národů, jasnému vymezení a mezinárodnímu uznání hranic, díky kterému by řešení konfliktu formou dvou států nabylo účinnosti. Poté obrátil pozornost k Sýrii a Iráku. Z tamních dlouhodobých konfliktů nás mrazí, podotkl, kvůli šířícímu se fundamentalistickému terorismu.

“Tento jev je důsledkem skartační kultury aplikované na Boha. Náboženský fundamentalismus totiž, ještě před vlastním odpisem lidských bytostí, na kterých jsou páchány hrůzné masakry, odmítá samého Boha a činí z něj pouhou ideologickou záminku. Tato nespravedlivá agrese, která postihuje také křesťany a jiné etnické a náboženské skupiny v regionu – kupříkladu jezídy – vyžaduje jednohlasnou odpověď v rámci mezinárodního práva.“

Petrův nástupce prostřednictvím diplomatů akreditovaných u Svatého stolce opětovně apeloval na vlády jednotlivých států, aby podnikly konkrétní iniciativy na obranu lidí trpících v důsledku války a pronásledování. Ve vzpomínce na vánoční dopis blízkovýchodním křesťanským komunitám zdůraznil, že Blízký východ bez křesťanů by byl znetvořený a zmrzačený. Papež poté znovu adresoval naléhavou výzvu náboženským, politickým a intelektuálním představitelům, a to zejména muslimským, aby odsoudili jakýkoliv fundamentalistický a extrémistický výklad náboženství.

“Obdobné formy krutosti, které nezřídka kosí oběti mezi nejslabšími a bezbrannými lidmi, bohužel nescházejí také v jiných částech světa. Myslím zvláště na Nigérii, kde neustává násilí, zasahující všechny obyvatele bez rozdílu, a trvale narůstá tragický jev únosů. Často se týká mladých dívek, se kterými se po únosu obchoduje. Toto ohavné obchodování nesmí dále pokračovat! Je to metla, kterou je třeba vykořenit, protože dopadá na nás všechny – od jednotlivých rodin až po celé světové společenství.“

Papež František se znepokojením poukázal na množství občanských konfliktů na africkém světadíle – počínaje Libyí a Středoafrickou republikou, přes Jižní Súdán a státy Afrického rohu až po Konžskou demokratickou republiku. Možná právě vlivem posledně jmenovaného státu papež poznamenal:

“Nesmíme zapomínat, že války s sebou nesou další hrůzný zločin, kterým je znásilnění. Je to velice vážná urážka ženské důstojnosti. Žena není zneuctěna pouze v intimitě svého těla, ale také v duši. Následné trauma lze pouze obtížně vymazat a jeho důsledky jsou taktéž sociální povahy. Je bohužel pravdou, že také tam, kde se neválčí, je příliš mnoho žen ještě dnes vystaveno násilí.“

Válečné konflikty odhalují typickou tvář skartační kultury, pokračoval Svatý otec. Existují ovšem také jemnější a záludnější formy odmítání, které tuto mentalitu rovněž tak přiživují, upozornil papež s poukazem na způsob, s jakým se nakládá s nemocnými lidmi. Často je odsunujeme na okraj a vylučujeme jako malomocné, o kterých mluví evangelium, dodal.

“Mezi malomocnými naší doby jsou oběti nové a strašlivé epidemie viru ebola, která zkosila více než šest tisíc životů zejména v Libérii, Sierra Leone a Guineji. Rád bych dnes vyslovil díky a veřejně ocenil zdravotnické pracovníky, kteří spolu s řeholníky a dobrovolnickým personálem poskytují veškerou možnou péči nemocným a jejich rodinným příslušníkům, zejména osiřelým dětem. Zároveň opětovně vyzývám mezinárodní společenství, aby byla zajištěna příslušná humanitární podpora pacientům a bylo vyvinuto společné úsilí při vymýcení choroby.“

Nemalý úsek své promluvy k diplomatům Petrův nástupce věnoval situaci uprchlíků a žadatelů o azyl, jejichž osudy jsou rovněž důsledkem válek a nemocí. Ptejme se sami sebe, kolik lidí ztrácí život při nelidském trmácení, při kterém jsou vystaveni bezpráví ze strany trýznitelů, dychtících jen po penězích, žádal František.

“Kromě nejistoty na útěku se tito lidé musí vyrovnávat také s dramatem odmítnutí. Je tudíž nezbytné, abychom vůči nim změnili svůj postoj, abychom přešli od nezájmu a strachu k upřímnému přijetí druhého člověka.“

Kromě migrantů a uprchlíků však existují mnozí „skrytí vyhnanci“, kteří žijí v našich domovech a rodinách, pokračoval Svatý otec s myšlenkou na staré lidi, kteří jsou často zátěží a břemenem, zdravotně postižené a také mladé lidi, odpisované vinou mizivé pracovní perspektivy, která jim neposkytuje možnost utvářet vlastní budoucnost.

“Nezřídka je pak odpisována také sama rodina, v důsledku stále rozšířenějšího individualismu a egoismu, které narušují svazky a zapříčiňují dramatický pokles porodnosti. Rodinu rozkládají také zákony, které upřednostňují různé jiné formy soužití spíše než aby k dobru celé společnosti příslušně podporovaly rodinu.“

Příčinou všech těchto jevů, vyvodil papež, je uniformní globalizace, která skartuje samotné kultury, čímž každému národu odebírá vlastní prvky jeho identity, které utvářejí neodmyslitelné dědictví a jsou základem zdravého sociálního rozvoje.

“V uniformním světě, zbaveném identity, snadno zachytíme drama a sklíčenost mnoha lidí, kteří doslova ztratili smysl života. Tomuto dramatu ještě přitěžuje trvalá ekonomická krize, která plodí nedůvěru a podporuje sociální konflikt.“

Papež se poté obrátil k italskému národu – popřál mu naději a vyzval jej, aby za trvající sociální nejistoty nepodléhal nečinnosti, či pokušení sociálních střetů, ale aby se naopak opětovně uchýlil k hodnotám vzájemné solidarity a pozornosti, které jsou základem občanského soužití.

Petrův nástupce se poté zmínil o poslední apoštolské cestě na Korejský poloostrov a nadějném setkání s mladými lidmi. Vyslovil přání, aby obě korejské republiky opětovně zahájily dialog, jako bratrské země, hovořící jednou řečí. V závěru své promluvy vypočítal některé kladné příklady dialogu a kultury setkávání, které zaznamenal při své apoštolské cestě do Albánie, či v diplomatickém přibližování Kuby a Spojených států. Povzbudil na cestě národního smíření obyvatele Burkina Faso, Filipín, Kolumbie a Venezuely.

“Šestého srpna 1945 lidstvo zažilo jednu z nejstrašnějších katastrof svých dějin. Novým a bezprecedentním způsobem svět poprvé zakusil, kam až může dospět destruktivní moc člověka. Z popela oné nesmírné tragédie, jakou byla druhá světová válka, se mezi národy zrodila nová vůle po dialogu a setkání, která dala vzniknout Organizaci spojených národů, jejíž sedmdesáté výročí letos oslavíme. Můj blahoslavený předchůdce, papež Pavel VI., před pětadvaceti lety při své návštěvě v sídle OSN jejím členům připomenul, že „krev milionů lidí a nesčetné a neslýchané utrpení, zbytečné krveprolití a hrůzu nahánějící trosky zpečetily smlouvu, která je spojuje. A to pod přísahou, která musí změnit budoucí dějiny lidstva: Již nikdy válku, již nikdy válku! Mír, jenom mír, musí řídit osudy národů a celého lidstva“ (Promluva Pavla VI. k Valnému shromáždění OSN, 4.10.1965).

Zněla závěrečná výzva, s kterou se dnes papež František obrátil k diplomatům, akreditovaným u Svatého stolce.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.