Láska roste tam, kde je pokora a něha

14.2.2015 

Promluva papeže Františka na kardinálské konzistoři, baz. sv. Petra

Drazí bratři kardinálové, kardinalát je zajisté hodnost, ale nikoli vyznamenání. Říká to již samo jméno „kardinál“, odkazující na stěžej; tedy nikoli nějaké dekorativní příslušenství připomínající poctu, nýbrž nosný čep, stěžejní bod opory a pohybu, podstatný pro život společenství. Jste stěžejemi a jste inkardinováni do římské církve, která „předsedá celému shromáždění lásky“ (Lumen gentium, 13).

Každé předsednictví v církvi plyne z lásky, má se uplatňovat v lásce a jeho cílem je láska. Také v tom plní církev v Římě roli příkladu. Předsedá v lásce, a stejně tak každá místní církev je povolána ve svém prostředí předsedat v lásce. Proto myslím, že „velepíseň na lásku“ z prvního listu svatého Pavla Korinťanům, může být klíčovým slovem této slavnosti a vaší služby, zejména těch z vás, kteří se dnes stáváte součástí kardinálského kolegia. Prospěje nám, necháme-li se – já jako první a vy spolu se mnou – vést slovy inspirovanými apoštolem Pavlem zvláště tam, kde vyjmenovává charakteristicky lásky. Kéž nám při naslouchání pomáhá naše Matka Maria. Ona, která dala světu Toho, jenž je „cestou nejvzácnější“ (srov. 1 Kor 12,31): Ježíše, vtělenou lásku, ať nám pomáhá přijmout toto Slovo a neustále po této Cestě jít. Ať nám pomáhá svým pokorným a něžným přístupem matky, protože láska, dar Boží, roste tam, kde je pokora a něha.

Svatý Pavel nám především říká, že láska je „shovívavá“ a „dobrotivá“. Čím více se rozšiřuje odpovědnost ve službě církvi, tím více se musí rozšiřovat srdce, rozpínat se podle míry Kristova srdce. Shovívavost je v určitém smyslu synonymem katolicity, je to umění mít rád bez omezení, ale zároveň ve věrnosti jednotlivým situacím a konkrétními skutky. Mít rád to, co je velké, a nepřehlížet to, co nepatrné; mít rád maličké věci v horizontu velkých, protože „Non coerceri a maximo, contineri tamen a minimo divinum est - Nebýt omezen největším, ale být obsažen v tom nejmenším, to je božské“. Umění mít rád dobrotivými skutky. Dobrotivost je pevný úmysl a stálá snaha chtít dobro vždy a pro všechny, i pro ty, kteří nás nemají rádi.

Apoštol říká, že láska „nezávidí, nevychloubá se a nenadýmá“. To je opravdový zázrak lásky, protože my lidé – všichni a v každém věku – jsme svojí přirozeností poraněnou hříchem nakloněni k závisti a pýše. Také církevní hodnosti nejsou imunní proti tomuto pokušení. Právě proto však, drazí bratři, může v nás ještě více vyjít najevo božská síla lásky, která přetváří srdce, takže už nežiješ ty, nýbrž Kristus žije v tobě. A Ježíš je cele láskou.

Láska navíc „nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe“. Tyto dva rysy vyjevují, že ten, kdo žije v lásce, se nesoustředí na sebe. Kdo se soustředí sám na sebe, nevyhnutelně dělá, co se nepatří, a často si toho ani nevšimne, protože „to, co se patří“, je právě schopnost brát ohled na druhého, mít ohled na jeho důstojnost, jeho stav, jeho potřeby. Kdo je soustředěn na sebe, nevyhnutelně myslí na svoje zájmy a zdá se mu, že je to normální, téměř povinné. Takovýto „zájem“ může být oděn šlechetným hávem, ale kde uvnitř je vždycky „vlastní zájem“. Láska tě však decentruje a soustředí k pravému středu, kterým je pouze Kristus. Potom můžeš být ohleduplným a pozorným k dobru druhých.

Láska - říká Pavel - „se nerozčiluje, zapomíná, když jí někdo ublíží“. Pastýř, který žije v kontaktu s lidmi, nepostrádá příležitosti k rozčilení. A možná, že nám hrozí ještě více, že se rozčílíme mezi sebou, protože v konečném důsledku jsme nejméně omluvitelní. Také v tom nás láska a pouze láska osvobozuje. Osvobozuje nás od nebezpečí reagovat impulsivně, mluvit a jednat pomýleně a zejména nás osvobozuje od smrtelného rizika hněvu pojatého a „chovaného“ uvnitř, což vede k pamatování si utrpěného příkoří. Nikoli. To je pro muže církve nepřípustné. Třebaže momentální rozčilení lze omluvit a vzápětí ochladit, nevraživost už nikoli. Bůh nás od toho chraň a vysvoboď!

Láska – dodává apoštol – „má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy“. Kdo je v církvi povolán ke službě vlády, musí mít silný smysl pro spravedlnost, takže jakoukoli nespravedlnost považuje za nepřijatelnou, i kdyby mohla být výhodná pro něho či pro církev. A současně se „raduje z pravdy“. Jak krásné vyjádření! Boží člověk je uchvacován pravdou a nachází ji plně ve Slovu a Těle Ježíše Krista. On je nevyčerpatelným zdrojem naší radosti. Kéž u nás Boží lid vždycky nachází pevné odsouzení nespravedlnosti a radostnou službu pravdě.

A nakonec, láska „všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží“. Tady je ve čtyřech slovech obsažen program duchovního a pastoračního života. Kristova láska, která je vlita do našich srdcí Duchem svatým, ať nám umožní takto žít a takovými být, totiž lidmi schopnými vždycky odpouštět a vždycky důvěřovat, protože jsou plni víry v Boha; schopnými vždycky dodávat důvěru, protože jsou plni naděje v Boha; lidmi, kteří dovedou trpělivě snášet každou situaci a každého bratra a sestru ve spojení s Ježíšem, který z lásky nesl tíhu všech našich hříchů.

Drazí bratři, to všechno nepřichází od nás, nýbrž od Boha. Bůh je láska a všechno to uskutečňuje, pokud jsme poddajní Jeho svatému Duchu. Takoví tedy máme být: inkardinovaní a poddajní. Budeme více inkardinovaní v církvi, která je v Římě, a staneme se více poddajnými Duchu, aby láska dávala formu a smysl všemu, co jsme a co děláme. Inkardinovaní v církvi, která předsedá v lásce, poddajní Duchu svatému, který do našich srdcí vlévá lásku Boží (srov. Řím 5,5). Ať se tak stane.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.