Rádio Vaticana

Třetí postní kázání o. Raniera Cantalamessy

20.3.2015

Křesťanský Východ a Západ před tajemstvím Ducha svatého – takové bylo téma třetího postního kázání o. Raniera Cantalamessy pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie. Papežský kazatel se letos věnuje ekumenickým vztahům a v dnešní promluvě vysvětlil nesnadnou problematiku teologické rozepře týkající se latinského termínu Filioque, který označuje vztah Ducha svatého a Syna.

„Víra církve v Ducha svatého byla definována na ekumenickém koncilu v Konstantinopoli roku 381 slovy: »věříme v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků«. Citovaný článek odráží stále jen provizorní stadium, ne ovšem víry v Ducha svatého, ale její formulace.“

Nejvíce evidentní mezerou – pokračoval papežský kazatel - je fakt, že Duchu svatému není výslovně přiřazen titul Bůh, na což si stěžoval jako první sv. Řehoř Naziánský. Tato mezera však byla záhy zaplněna definicí Ducha svatého jako soupodstatného s Otcem i Synem. Jako nedostatečný se z hlediska dějin spásy musel jevit fakt, že Duchu svatému se připisuje pouze to, že mluvil ústy proroků, přičemž je přecházeno mlčením všechno další působení Ducha v Novém zákoně, v Ježíšově životě.

„Dalším, důležitějším prvkem, o kterém koncilní formulace nic neříká, je vztah mezi Duchem svatým a Synem a tedy mezi kristologií a pneumatologií. Jediný akcent v tomto ohledu je zmínka o »působení Ducha svatého« při vtělení Syna. Ta se však zřejmě nacházela již ve formulaci vyznání víry, která byla převzata Konstantinopolským koncilem.“

V tomto bodě nebyla integrace Kréda tak jednoznačná a klidná, řekl dále o. Cantalamessa. Někteří řečtí otcové mluvili o Duchu svatém, který vychází z Otce „skrze Syna“ nebo že „je obrazem Syna“ anebo že „vychází z Otce a přijímá od Syna“. Když přešla diskuse o Duchu svatém do latinského světa, pokračoval papežský kazatel, hovořilo se záhy o tom, že Duch svatý vychází „z Otce i Syna“. Právě obrat „i Syna“ zní latinsky Filioque.

„První formuloval tuto myšlenku svatý Ambrož. Před ním to naznačil také Tertullián, jehož dílo však Ambrož neznal. Ovlivněn však byl řeckými prameny: sv. Basilem, a zejména sv. Atanášem a Didimem Alexandrijským. Všechny tyto způsoby vyjádření poukazovaly na tajemný vztah, který existuje mezi Synem a Duchem svatým jejich společným odvozením od Otce.“

U svatého Augustina – pokračoval o. Cantalamessa - pak nacházíme známé tvrzení: „Duch svatý vychází primárně z Otce (da Patre principaliter) a skrze dar, který Otec dává Synovi, pak bez jakékoli časové prodlevy z obou současně“ (De Trinitate, XV, 26, 47). Později, roku 809 chtěl císař Karel Veliký na synodě v Cáchách zavést Filioque do Nicejsko-cařihradského kréda, ale papež Lev III., ačkoli byl teologicky téhož názoru, nepovažoval za vhodné měnit kvůli tomu Krédo. K tomu došlo až v roce 1014 na nátlak německého císaře Jindřicha II. papežem Benediktem VIII., který slovo Filioque zavedl do Kréda recitovaného při liturgii, což vyvolalo velkou kritiku křesťanského Východu, tedy řeckého světa.

„Dnes v ovzduší dialogu a vzájemné úcty, o které se usiluje mezi pravoslavím a katolickou církví, tento problém nepůsobí tak nepřekonatelnou překážku plného společenství. Pravoslavný teolog Johannes Zizoulas například podal tuto problematiku smířlivě. Hájí pravoslavnou pozici, podle níž je Otec jedinou »nezapříčiněnou« příčinou vycházení Ducha svatého, což sice není plně kompatibilní s citovanou pasáží sv. Augustina, ale na druhé straně uznává platnost latinského hlediska, které přikládá Synovi aktivní roli ve věčném vycházení Ducha svatého z Otce.“

Katechismus katolické církve – pokračoval o. Cantalamessa – končí pasáž vysvětlující vsuvku Filioque poznámkou, že „není-li toto oprávněné doplnění jednostranně zdůrazňováno, nenarušuje totožnost víry ve skutečnost téhož vyznávaného tajemství“ (KKC, 248).

Tolik výňatek z dnešního ranního kázání o. Cantalamessy pro Petrova nástupce a římskou kurii.

Milan Glaser