Rádio Vaticana

Nevěříme v éterického Boha

13.6.2015

Homilie papeže Františka při mši sv., baz. sv. Jana na Lateránu

„V prvním čtení vnikáme do Boží něhy. Bůh svému lidu říká, jak jej miluje a jak o něj pečuje. To co říká Bůh v tomto čtení z proroka Ozeáše (srov. 11,1-4.8c-9), říká každému z nás. A je užitečné vzít si tento text ve chvíli samoty, vstoupit do Boží přítomnosti a naslouchat: „Když jsi byl ještě chlapcem, zamiloval jsem si tě, z Egypta jsem tě povolal a zachránil tě z otroctví“, z otroctví hříchu, z otroctví sebedestrukce a ze všech porob, které každý zná, měl a nosí v sobě. „Zachránil jsem tě a učil tě chodit.“ Jak krásné je slyšet, že mne Bůh učí chodit. Všemohoucí se snižuje, aby mne naučil chodit. Vybavuje se mi jedna věta z Deuteronomia (srov. 4,8): Slyšte vy tvrdošíjní: kde je tak velký lid, kterému by byli bohové tak blízko, jako je nám nablízku Hospodin, náš Bůh?“

Touto blízkostí Boha je něha: učil mne chodit. Bez Něho bych neuměl chodit v Duchu svatém. „Bral jsem tě za ruku. Nechtěl jsi uznat, že jsem se o tebe staral, myslel sis, že jsem tě opustil.“ Takový je příběh každého z nás. „Táhnul jsem tě lidskými pouty, nikoli trestajícím zákonem.“ Pouty lásky, „provazy lásky“. Láska spoutává, avšak spoutává ve svobodě; spoutává tím, že ti dává prostor, abys odpověděl láskou. „Byl jsem jako ti, kdo zdvíhají dítě ke svým tvářím, a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst.“ Takový je náš příběh, přinejmenším můj příběh. Každý z nás tady může číst svůj příběh. „Řekni mi, jak bych tě mohl opustit nyní? Jak bych tě mohl vydat nepříteli.“

Ve chvílích, kdy máme strach, ve chvílích nejistoty, nám říká Bůh: „Když jsem pro tebe toto všechno učinil, jak si můžeš myslet, že tě nechám samotného, že bych tě mohl opustit?“ Na březích Libye si bylo třiadvacet koptských mučedníků jisto, že je Bůh neopustil. A nechali si setnout hlavu s Ježíšovým jménem na rtech! Věděli, že když jim uřezávali hlavu, Bůh je neopustil.

„Jak bych s tebou mohl nakládat jako s nepřítelem? Obrací se ve mně srdce, rozněcuje i soucit.“ Rozněcuje se Boží něha, vroucí jemnocit Boha. On Jediný je schopen vroucí něhy. „Nevzplanu hněvem pro spáchané hříchy, za všechna nedorozumění a za to, že se klaněli modlám, neboť jsem Bůh a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe.“ To je deklarace lásky otce ke svému synu. A ke každému z nás.

Často si říkám, že máme strach před Boží něhou a protože máme strach z Boží něhy, nemůžeme ji zakusit sami na sobě. A proto jsme často tvrdí, přísní, mstiví… Jsme pastýři bez něhy. Co nám říká Ježíš v 15. kapitole u Lukáše? Mluví o pastýři, který měl 99 ovcí a jedna mu chyběla. Zanechal je dobře zaopatřené, zavřené na klíč, a vyšel hledat tu ztracenou, která uvízla v křoví… Nebil ji, nevyčítal jí, nýbrž vzal ji do náruče, objal a postaral se oni, protože byla raněná. Jednáte tak se svými věřícími, když zjistíte, že se někdo vytratil z vašeho stádce? Anebo jsme si zvykli být církví, která má v ovčinci jenom jednu ovci, a ostatních devětadevadesát necháme bloudit v horách? Dojímá tě tato něha? Jsi pastýř ovcí anebo jsi se stal někým, kdo „češe“ jedinou zbylou ovečku? Protože hledáš jenom sebe sama, zapomněl jsi na něhu, kterou ti prokázal tvůj Otec a o níž čteš tady v jedenácté kapitole proroka Ozeáše. A zapomněl jsi, jak se prokazuje něha? Kristovo Srdce je Boží něha. „Jak bych o tebe mohl přijít? Opustit tě? Jsi-li sám, dezorientován a ztracen, přijď za mnou a já tě zachráním a potěším.“

Dnes od vás na této duchovní obnově žádám, abyste jako pastýři jednali s Boží něhou. Nechte „důtky“ v sakristii a buďte něžnými pastýři, něžnými i k těm, kteří vám působí problémy. To je milost. Boží milost. My nevěříme v éterického Boha, věříme v Boha, který se stal tělem, který má srdce a toto srdce k nám dnes promlouvá: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. S těmi nejnepatrnějšími však jednejte něžně, se stejnou něhou, jakou já prokazuji vám“. To nám dnes říká Srdce Ježíše Krista a o to prosím při této mši pro vás, i pro sebe.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV