20.9.2015 

Homilie papeže Františka při mši sv., Havana - Kuba

Ježíš klade svým učedníkům zdánlivě indiskrétní otázku: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ (Mk 9,33). Takovou otázku může položit také nám dnes: O čem spolu denně mluvíte? Jaká jsou vaše očekávání? „Oni mlčeli – praví evangelium – protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší (nejdůležitější)“ (Mk 9,34). Učedníci se styděli říci Ježíšovi, o čem mluvili. Mezi učedníky včerejška i dneška lze narazit na stejnou diskusi: „Kdo je nejdůležitější?“.

Ježíš nenaléhá a nevynucuje si, aby mu řekli, o čem cestou mluvili. Otázka však přesto zůstává nejenom v mysli, ale i v srdci učedníků.

„Kdo je nejdůležitější?“ Tato otázka nás provází po celý život a v různých fázích svého života na ni musíme odpovědět. Nemůžeme před ní utéci, protože tkví v srdci. Nejednou jsem slyšel na rodinných setkáních, jak je dětem kladena otázka: „Koho máš raději, tatínka nebo maminku?“. Je to jako ptát se, kdo je pro vás důležitější. Je tato otázka opravdu jenom hříčkou pro děti? Dějiny lidstva jsou poznamenány odpověďmi na tuto otázku.

Ježíš se nebojí otázek lidí; nemá strach z lidství, ani z různých otázek, které kladou. Naopak, On zná zákoutí lidského srdce a jako dobrý pedagog je vždycky ochoten nás provázet. Věrný svému stylu si přivlastňuje naše otázky a naše očekávání a dává jim nový horizont. Ježíš, věrný svému stylu, dovede dát odpověď schopnou klást nové výzvy, otřásat „očekávanými odpověďmi“ anebo zdánlivými danostmi. Ježíš, věrný svému stylu, používá vždycky logiku lásky. Logiku, kterou mohou žít všichni, protože je pro všechny.

Ježíšův horizont je daleký jakémukoli typu elitářství, není jen pro pár vyvolených, kteří jsou s to dosáhnout „vytouženého poznání“ anebo vybraného stupně spirituality. Ježíšův horizont je vždycky nabídkou pro všední život, také zde, na „našem“ ostrově; nabídkou, která dodává všednosti vždycky určitou chuť věčnosti.

Kdo je nejdůležitější? Ježíšova odpověď je jednoduchá: „Kdo chce být první, tedy nejdůležitější, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35). Kdo chce být velký, ať slouží druhým, nikoli ať si druhými slouží!

To je velký Ježíšův paradox. Učedníci rozmlouvali o tom, kdo z nich by měl zaujmout nejdůležitější místo, kdo bude privilegovaný. Byli Ježíšovými učedníky, byli Ježíšovi nejblíže a diskutovali o tom, kdo bude stát nad obecným zákonem, všeobecnou normou, dali průchod své touze po nadřazenosti. Kdo půjde rychleji nahoru, aby se chopil pozic, které by měly přinášet určité výhody?

Ježíš otřese jejich logikou a říká, že autentický život se prostě žije v konkrétním nasazení pro druhé, to znamená službou.

Pozvání ke službě je charakteristickým rysem, kterému musíme věnovat pozornost. Sloužit většinou znamená pečovat o křehkost, starat se o křehkost. Sloužit znamená starat se o ty, kteří jsou křehcí v našich rodinách, v naší společnosti, v našem lidu. Jsou to tváře trpících, bezbranných a sklíčených, a Ježíš je doporučuje naší pozornosti a konkrétní lásce. Lásce, která se konkretizuje skutky a rozhodnutími. Lásce, která se projevuje v různých úkolech, které jsme jako občané povoláni plnit. Lidi z masa a kostí, s jejich životem, historií a zvláště s jejich křehkostmi nám Ježíš doporučuje, abychom je hájili, pomáhali jim a sloužili. Být křesťanem totiž znamená sloužit důstojnosti bratří, zápasit o důstojnost bratří a žít pro důstojnost bratří. Proto je křesťan vždycky zván, aby odkládal stranou svoje požadavky, očekávání a svoje tužby po všemohoucnosti tváří v tvář konkrétnímu pohledu těch nejkřehčích.

To je služba, která slouží druhým, ale musíme se mít na pozoru před jinou službou, před pokušením služby, která si slouží druhými. Existuje forma vykonávání služby, jejímž zájmem je odměňovat „naším“ jménem ty „svoje“. Taková služba vždycky ponechává stranou ty „tvoje“ a plodí dynamiku exkluze.

Všichni máme křesťanské povolání ke službě, která slouží, a ke vzájemné pomoci, abychom neupadli do pokušení „služby, která slouží sobě“. Všichni jsme Ježíšem zváni a podněcováni ujímat se jedni druhých z lásky. A to bez toho, že bychom se dívali kolem, abychom zjistili, co dělá či nedělá bližní. Ježíš nám říká: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35). Neříká: „Pokud tvůj bližní chce být první, ať slouží“. Musíme se varovat pohledu, který soudí, a povzbuzovat se ve víře v proměňující pohled, kterým nás zve Ježíš.

Ujímat se druhých z lásky nevede k podlézavosti, ale naopak, dává ústřední postavení otázce bratra. Služba se vždycky dívá bratrovi tváře, dotýká se jeho těla, cítí jeho blízkost - někdy až do té míry, že tím „trpí“ - a usiluje o jeho povznesení. Z tohoto důvodu není služba nikdy ideologická, poněvadž neslouží idejím, ale lidem.

Svatý Boží lid žijící na Kubě má rád slavnosti, přátelství a krásu. Je to lid, který putuje, zpívá a chválí. Je to lid zraněný, jako každý lid, ale dovede mít otevřenou náruč a kráčet s nadějí, neboť jeho povoláním je velikost. Vybízím vás dnes, abyste opatrovali toto povolání a pečovali o tyto dary, které jste obdrželi od Boha, avšak zejména vás chci vybídnout, abyste se starali a pečovali o křehkost svých bratří. Neopomíjejte je kvůli plánům, které mohou vypadat svůdně, ale nezajímají se o tvář toho, kdo je vedle tebe. My známe a dosvědčujeme „sílu, která nemá obdoby“, vzkříšení, které „vzbuzuje zárodky nového světa“ (Evangelii gaudium, 276,278).

Nezapomínejme dnes na tuto dobrou zvěst: velikost lidu, národa, velikost člověka se vždycky zakládá na tom, jak slouží křehkosti svých bratří. V tom nalézáme jeden z plodů pravého lidství.

Protože kdo nežije pro službu, drazí bratři a sestry, nehodí se pro život.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.