Rádio Vaticana

Ježíš vidí za zdání i za politickou korektnost

21.9.2015

Homilie papeže Františka při mši, Holguin - Kuba

Slavíme svátek apoštola a evangelisty Matouše. Slavíme příběh obrácení. On sám nám ve svém evangeliu(Mt 9,9-13) vypráví, jak došlo k setkání, které změnilo jeho život. Uvádí nás do „hry pohledů“, která je s to proměňovat dějiny.

Jako každý den seděl v celnici, kde vybíral daně, když šel okolo Ježíš, uviděl jej a řekl mu: „Pojď za mnou.“ On vstal a šel za ním.

Ježíš na něho pohlédl. Jaká síla lásky byla obsažena v Ježíšově pohledu, aby Matoušem tak pohnula! Jakou sílu musejí mít ony oči, které jej pozvedly! Víme, že Matouš byl celník, tedy že vybíral daně od Židů, aby je dával Římanům. Celníci nebyli oblíbení a navíc byli považováni za hříšníky. Žili proto v osamocení a druzí jimi pohrdali. Nebylo možné s nimi usednout ke stolu, ani mluvit, ani se modlit. Pro lid byli zrádci, kteří brali svým a dávali druhým. Do této sociální kategorie patřili celníci.

Ježíš se však zastavil, nepřešel kolem chvatně, pohlédl na něj beze spěchu, pokojně. Pohlédl na něho slitovnýma očima, pohlédl na něj tak, jak se něho ještě nikdo nepodíval. A ten pohled otevřel jeho srdce, osvobodil jej, uzdravil, dodal naději a oživil jako Zachea, Bartimea, Marii Magdalénu, Petra a také každého z nás. My sice nemáme odvahu pozvednout zraky k Pánu, On na nás hledí jako první. Je to náš osobní příběh, jako tolika jiných. Každý z nás může říci: i já jsem hříšník, na kterého Ježíš pohlédl. Udělejme si doma či v kostele čas, ztišme se a připomeňme si s vděkem a radostí onu situaci, onu chvíli, kdy slitovný pohled Boží spočinul na našem životě.

Jeho láska nás předchází, jeho pohled předjímá naše potřeby. Dohlédne za zdání, za hřích, selhání a ničemnost. Dovede vidět za sociální kategorii, do níž patříme. On jde dál a vidí důstojnost syna, často pošpiněnou hříchem, ale vždycky přítomnou v hloubi naší duše. Přišel právě proto, aby hledal všechny, kdo cítí, že nejsou hodni Boha, ani druhých. Nechme na sebe Ježíše pohlédnout, nechme Jeho pohled spočinout na našich cestách, dovolme, aby nás Jeho pohled obdařil radostí a nadějí.

Pán spočinul pohledem plným slitování na Matoušovi a řekl mu: „Pojď za mnou!“. On vstal a šel za ním. Ježíšův pohled a pak Ježíšovo slovo. Nejprve láska a pak poslání. Už to není tentýž Matouš, vnitřně se změnil. Setkání s Ježíšem, s Jeho slitovnou láskou jej proměnilo. A opouští celnici, peníze i svou sociální vyloučenost. Dříve seděl a čekal, aby vybíral od druhých, nyní má vstát, aby spolu s Ježíšem dával, nabízel a obětoval se druhým. Ježíš na něho pohlédl a Matouš nalezl radost ve službě. Pro Matouše i pro všechny, kdo na sobě pocítili Ježíšův pohled, nejsou spoluobčané těmi, ze kterých se profituje a kterých se používá a zneužívá. Ježíšův pohled rodí misionářskou aktivitu služby a odevzdání. Jeho láska hojí naši krátkozrakost a podněcuje nás, abychom hleděli dále, nezastavovali se u zdání či politické korektnosti.

Ježíš jde dál, předchází nás, razí cestu a vybízí nás, abychom šli za ním. Zve nás, abychom šli pomalu a překonávali svoje předsudky, svůj odpor ke změně druhých i nás samotných. Dennodenně před nás klade výzvu otázkou: věříš? Věříš, že je možné, aby se exekutor změnil na služebníka? Myslíš, že je možné, aby se zrádce stal přítelem? Myslíš, že je možné, aby syn tesařův byl Boží Syn? Jeho pohled přetváří náš pohled, Jeho srdce přetváří naše srdce. Bůh je Otec, který chce spásu všech svých dětí.

Nechme na sebe Pána pohlédnout v modlitbě, v eucharistii, ve zpovědi, v našich bratřích, zejména v těch, kdo se cítí opuštěni a osamoceni. A učme se dívat tak, jako se On dívá na nás. Sdílejme Jeho jemnocit a slitovnost s nemocnými, vězněnými, starými a rodinami, které jsou v těžkostech. Stále jsme povoláváni učit se od Ježíše, který vidí vždycky to, co je v člověku nejvíce autentické, totiž obraz Otcův.

Vím s jakým úsilím a s jakou obětavostí církev na Kubě pracuje, aby přinášela Kristovo slovo a Jeho přítomnost všem i do těch nejvzdálenějších míst. Zvláštní zmínku zasluhují tzv. „misijní domy“, které vzhledem k nedostatku kostelů a kněží, poskytují mnoha lidem místo pro modlitbu, naslouchání Slova, katechezi a komunitní život. Jsou to malá znamení Boží přítomnosti v našich čtvrtích a každodenní pomoc oživující slova apoštola Pavla: „Povzbuzuji vás, žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje.“ (Ef 4,1-3).

Rád bych nyní obrátil pohled k Panně Marii, Naší Paní Caridad del Cobre, kterou Kuba přijala do své náruče a otevřela jí navždy svoje dveře, a prosím ji, aby nadále na každém synovi tohoto ušlechtilého národa spočívala svým mateřském pohledem a aby její „milosrdné oči“ byly stále pozorné ke každému z vás, vašim domům, rodinám a lidem, kteří mohou mít dojem, že pro ně není místo. Kéž nás všechny opatruje jako opatrovala Ježíše ve své lásce.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV