Rádio Vaticana

Bůh a církev chtějí být kvasem lidské masy

25.9.2015

Homilie papeže při mši, Madison Square Garden – New York

Nalézáme se v Madison Square Garden, emblematickém místě tohoto města, dějišti významných sportovních, uměleckých a hudebních setkání, kde se scházejí lidé pocházející z různých částí nejen tohoto města, ale i celého světa. Na tomto místě, které prezentuje různé stránky života občanů přicházejících se společným zájmem, jsme slyšeli slova: „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo“ (Iz 9,1). Lid, který chodil, uprostřed svých aktivit a všedních starostí; lid, který chodil obtížen svými úspěchy i chybami, svými obavami i příležitostmi, uviděl velké světlo. Lid, který chodil se svými radostmi a nadějemi, zklamáními a hořkostmi, uviděl velké světlo.

Boží lid je v každé době povolán nazírat toto světlo. Světlo, které chce osvěcovat národy, jak jej opěvoval starý Simeon, naplněný radostí. Světlo, které chce dosáhnout každého zákoutí tohoto města, k našim spoluobčanům a do každého prostoru našeho života.

„Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo.“ Jednou z charakteristik věřícího lidu je schopnost vidět, nazírat uprostřed svých „temnot“ světlo, které přináší Kristus. Věřící lid umí vidět, umí rozlišovat, umí kontemplovat živou přítomnost Boha ve svém životě, ve svém městě. Spolu s prorokem můžeme dnes říci: lid, který chodí, dýchá a žije ve „smogu“, uviděl velké světlo, zakusil ovzduší života.

Žít ve velkém městě je poněkud komplikované. Není snadné vyrovnat se s velkými výzvami multikulturního kontextu. Velká města nám připomínají bohatství skryté v našem světě: rozmanitost kultur, tradic a dějin. Rozmanitost jazyků, oblečení, pokrmů. Velká města se stávají póly prezentujícími pluralitu způsobů, jimiž my lidé odpovídáme na smysl života v těch okolnostech, ve kterých se nacházíme. Velká města někdy skrývají tváře mnohých, kteří vypadají, jako by neměli občanství nebo byli občany druhé kategorie. Ve velkých městech, uprostřed dopravního ruchu a rytmických změn bývají překryty hlasy mnoha tváří, které nemají občanské „právo“, nemají právo být součástí města – cizinci, jejich děti (a nejenom ty), kterým se nedostává vzdělání, lidé zbavení zdravotnické péče, bezdomovci, osamocení staří lidé stěsnaní na okrajích našich ulic, našich chodníků v ohlušující anonymitě. Jsou součástí městské scenérie, která se postupně v našich očích a zvláště v našem srdci stává přirozenou.

Vědět, že se Ježíš prochází vašimi ulicemi, mísí se živě mezi svůj lid, zapojuje se a vtahuje lidi do jediných dějin spásy, nás naplňuje nadějí. Tato naděje nás osvobozuje od vlivu, který nás nutí izolovat se a nevšímat si života druhých, života svého města; osvobozuje od hluchých „spojení“, abstraktních analýz nebo od potřeby silných dojmů. Naděje nemá strach zapojit se aktivně jako kvas do míst, kde žiješ a jednáš. Naděje nás volá, abychom uprostřed „smogu“ viděli Boží přítomnost, která stále chodí naším městem. Protože Bůh je ve městě.

Jaké je toto světlo, které se line našimi ulicemi? Jak nalézt Boha, který žije s námi uprostřed „smogu“ našich měst? Jak se setkat s Ježíšem, který je dnes živý a činný v našich multikulturních městech? Prorok Izaiáš nám dělá průvodce a „učí nás vidět“. Mluvil o světle, kterým je Ježíš. Představuje nám Ježíše jako „podivuhodného rádce, mocného Boha, věčného otce a knížete pokoje“ (Iz 9,5). Uvádí nás tak do života Syna, aby byl také naším životem.

Podivuhodný rádce. Evangelia nám vyprávějí, jak mnozí kladou otázku: „Mistře, co mám dělat?“... Prvním hnutím Ježíšovy odpovědi je nabídka, podnět, motivace. Vždycky svým učedníkům nabízí, aby šli, aby vycházeli. Nabádá je, aby šli za druhými tam, kde skutečně jsou, a ne tam, kde by se nám líbilo, aby byli. Jděte jednou, dvakrát, třikrát, jděte beze strachu, bez vzpouzení, jděte a zvěstujte tuto radost, která je pro všechen lid.

Mocný Bůh. V Ježíši se Bůh stal Emanuelem, Bohem s námi, Bohem, který jde po našem boku, vstoupil do našich záležitostí, do našich domů a mezi naše „kastroly“, jak ráda říkávala svatá Terezie od Ježíše.

Věčný otec. Nic a nikdo nás nebude moci odloučit od Jeho lásky. Jděte a zvěstujte, jděte a žijte, že Bůh je uprostřed vás jako milosrdný Otec, který vychází každé ráno a každý večer, aby viděl, zda se jeho syn vrací domů a jakmile jej spatří, běží mu vstříc, aby jej objal. To je krásné. Tímto objetím přijímá, očišťuje a pozvedá důstojnost svých dětí. Otcovo objetí je dobrou zvěstí pro chudé, potěšením pro soužené, svobodou pro zajaté a útěchou pro sklíčené (srov. Iz 61,1).

Kníže pokoje. Jít druhým vstříc a sdílet dobrou zvěst, že Bůh je naším Otcem. Kráčí vedle nás, osvobozuje nás od anonymity, od beztvárného a prázdného života a vede nás do školy setkávání. Osvobozuje nás od konkurenční války a od sebevztažnosti, aby nás uvedl na cestu pokoje. Pokoj, který se rodí z uznání druhého, pokoj, který vyvstává v srdci zvláště pohledem na toho, kdo je v nouzi, jakožto na bratra.

Bůh žije v našich městech. Církev žije vašich městech. A Bůh i církev žijící ve vašich městech chtějí být kvasem v této mase, chtějí se mísit se všemi, provázet všechny a zvěstovat divy Toho, který je Podivuhodným rádcem, mocným Bohem, věčným Otcem a knížetem pokoje.
„Lid, který chodil ve tmě, uviděl veliké světlo“, a my, křesťané, jsme toho svědky.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV