Co je to rodina? - 1. část

18.10.2015 

Otázka je tak elementární, že se lze zeptat, zda je třeba ji vůbec klást. Můžeme se podivovat nad kladením otázek po něčem tak zjevném, a někdo si může myslet, že odpověď povede jen k opakování banalit anebo ke komplikování toho, co je prosté. Jako bychom měli jenom jedinou alternativu: buď rozrážet otevřené dveře anebo se utápět v malichernostech.

Současně však správně tušíme, že primární zřejmost jsou vždycky skryty ve svém vlastním světle. Nejsou jenom jako nos mezi očima, který je příliš blízko, aby byl viděn; ani jako krajina, kterou člověk už nesčetněkrát prošel a přestal si jí všímat. Prvotní zřejmost jsou jako zdroj, který osvěcuje a zakládá vše ostatní, a proto nemůže být založen nebo osvícen. Ve vztahu k tomuto zdroji se podobáme nočním ptákům, kteří by chtěli pohlédnout do slunce, ale oslepí je přemíra světla.

Všichni pocházíme z nějaké rodiny, všichni začínáme s nějakým příjmením a naší kolébkou je určitá rodina. Rodina je základ. Avšak, je-li rodina základem, pak není možné „založit rodinu“. Pokud stojí na počátku našich konkrétních životů, je nemožné ji opravňovat anebo vysvětlovat, protože by bylo zapotřebí vystoupit k nějakému předešlému principu a rodina by nebyla ničím jiným než druhotnou a odvozenou skutečností, nikoli živnou půdou. Teoretici, kteří by chtěli, aby prvotní lidské společenství byla smlouva uzavřená mezi bezpohlavními a izolovanými jedinci, sami prohlašují, že jde o pouhou fikci a pracovní hypotézu, nikoli realitu.[1] Na rovině lidství neexistuje princip, který by rodinu předcházel. Nelze ji tedy vysvětlit, lze jenom poukázat na její přítomnost, která nás vždycky předchází.

Zřejmost tady předchází naše oči. A také je otevřela a vyzvala, aby se otevřely prvními úsměvy a prvními hlasy. A právě proto je tak nesnadné vyvracet toho, kdo se zatvrdí a odtělesní napadáním rodiny. Je snadnější vysvětlit, že člověk pochází z opice než vysvětlit, že pochází z muže a ženy. První teze skutečně vyžaduje vysvětlení, a to mnohá, zatímco v druhém případě není co vysvětlovat, nejde ani o žádnou tezi, nýbrž o absolutně prvotní danost, stejně takovou jakou je existence vnějšího světa. Jak totiž dokázat, že vnější svět existuje? Jak lze dokázat, že slunce osvěcuje?

Není tedy nemístné poděkovat těm, kdo dnes napadají rodinu, poněvadž probouzejí naši pozornost a podněcují nás k úvaze nad touto zřejmostí, která předchází každou objektivitu. Jejich pochybování je milostí. Hereze jsou potřeba. Prohlašuje to svatý Pavel v prvním listě Korinťanům (11,19): „Nedá se tomu vyhnout, že mezi vámi dojde i k rozštěpení. Tak se aspoň ukáže, kteří z vás jsou opravdu dobří“. Důkaz je v tomto případě fotografický, má vyjevující funkci. Je jako krize, která důkladně zvažuje a umožňuje vytříbit ryzí zrno anebo valoun zlata.

Nynější námitky obsahují část obvinění, proti němuž je důležité se bránit. A nutí ke hledání příčin, před kterým se není třeba chránit. Pochybnost nás v této souvislosti vybízí vrátit se k základu (základu, který je třeba brát do úvahy ve smyslu velmi tělesném), k bytí rodiny. Především o jejím bytí nás nynější okolnosti vybízejí přemýšlet možná více než kdykoli předtím.

Počátek se zjevuje opravdu jedině na konci. Naše inteligence je tak slabá, naše vůle tak nevděčná, že je zapotřebí ohrožení této reality rozkladem, abychom ji konečně začali uznávat. Když se země třese, lze postřehnout velkodušnost, se kterou nás až do té chvíle nosila; velkodušnost, která je jako každá pravá velkodušnost diskrétní, skrývá se a nežádá nic na oplátku.

Pokračování ZDE

Z italského vydání Ma che cos´è una famiglia?, Ares, Milano 2015.
přeložil Milan Glaser


[1] J.J. Rousseau píše ve svém úvodu k Pojednání o původu nerovnosti mezi lidmi (1754): „Ponechme stranou fakta.“ Na začátku svého spisu O společenské smlouvě (I,2) se však neobejde bez toho, aby tento zásadní fakt připustil: „Ze všech nejstarší a jedinou přirozenou společností je rodina.“

Fabrice Hadjadj

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.