Rádio Vaticana

Proč nám tak snadno uniká podstata rodiny? Nepochybně ze dvou důvodů. Prvním, jak jsme viděli, je „snaha předjímat“. Má se na zřeteli dobro, ba blahobyt dítěte, ale zapomíná se, že dítě je především potomkem; že tento jedinec je především potomkem pocházejícím ze sjednocení jednoho muže a jedné ženy, tedy jeho otce a jeho matky. Může se stát, že otec s matkou chybějí, zároveň či jednotlivě, v důsledku smrti či rozchodu, a hledá se pro blaho dítěte způsob, jak zacelit tuto ztrátu. V důsledku tragického neštěstí, protože tatínek byl zabit ve válce, může být chlapec vychován matkou a tetou, tedy dvěma ženami. A „vyrovná se s tím“. Co je z toho však třeba vyvodit? Že dvě ženy mohou vychovat dítě velmi dobře a že se neštěstí má stát právem a normou? Musí rovnostářský soucit nutně vést k takovémuto zhodnocení neštěstí a k závěru, že předčasná smrt otce je pro jeho syna dobrem? Z tohoto příkladu je zřejmé, že starost o blaho dítěte sice jeho situaci zbavuje dramatičnosti, ale poněkud tak zastiňuje samu jeho existenci, jež je plodem matky a otce a je od počátku volána dozrávat v dětství podle daného - nikoli vykonstruovaného – řádu před různými a nepřekrývajícími se zraky muže a ženy.

Druhý důvod, proč se stáváme slepými k podstatě rodiny, jak jistě tušíte, je fakt, že její princip je příliš elementární, příliš skromný, zdánlivě příliš živočišný a zahanbuje (mluví se přece o ohanbí). Je mi líto puritánů, ale následník trůnu vždycky pochází z pohlavního styku (explicitní anatomické termíny by byly možná výstižnější). Větve ušlechtilého rodokmenu vyrůstají vždycky z ženského klína. Princip rodiny spočívá v přirození. I v případě adoptivní rodiny nebo i duchovní rodiny, kde je otcem opat a bratři jsou fráteři, se všechna ta šlechetná a vznešená označení odvozují od pohlaví. Jména otec a syn vznikají ze smyslového základu, kterým je naše tělesná plodnost.

Poněvadž muž poznal ženu a z přebytku jejich objetí vytryskly potomci, existují podstatná jména: rodina, otec, matka, syn, dcera a sourozenci. Slovo bratrství, kterým vrcholí republikánské motto, se rovněž odvozuje od pohlavnosti a přirozené rodiny. I famózní genderové teorie, které věří tvrzení, že maskulinita a feminita jsou sociální konstrukty, se opírají o různost pohlaví, bez níž by nám idea mužského a ženského nepřišla na mysl (a bez fantazie Boha Stvořitele by nepřišla na mysl ani andělům).

Rodina je tedy především místem, kde se artikuluje různost pohlaví, různost generací; a také různost těchto dvou růzností. Různost pohlaví v důsledku plodnosti, jež je vlastní jejich spojení, generuje různost generací. A tato různost generací není vůbec analogická k růzností pohlaví. Dokládá to zapovězení incestu, ale také skutečnost, že muž, který se sjednocuje s ženou, neusiluje v první řadě o potomka, nýbrž chce se především spojit se svojí ženou; a dítě přichází nádavkem (kdo by při pohlavním styku myslel na novorozence, tak by místo k otcovství tíhnul spíše k perverzi).

Rodina tak zahrnuje tři typy svazků: manželský (muže a ženy), synovský (rodičů a dětí) a sourozenecký (dětí mezi sebou). K nim se připojují další tři, na které se často zapomíná, ale které jsou rozhodující pro historický a tím i politický kontext rodiny. Teprve v důsledku moderní atomizace se zdá, že rodinu ohrožuje zahleděnost do sebe samé („Rodiny nenávidím vás! Uzavřené krby, zamčené dveře; žárlivě vlastněné štěstí“[1]). Otec, matka, dítě – jako by otec i matka sami nebyli také potomci, a potomkovi nebylo do vínku rovněž dáno stát se otcem či matkou, a jako by všichni nebyli otevřeni vztahům, které nepřetržitě přesahují rodinnou buňku.

Další tři svazky, od nichž tato atomizovaná koncepce odhlíží, vyplývají ze zdvojnásobení prvních třech svazků rodičů samých. Sourozenci matky a otce se k jejich dětem pojí avunkulárním svazkem strýců a tet (dobře víme, jak je v mnoha tradičních společnostech důležitý strýc z matčiny strany, který zmírňuje vůdčí roli otce). Rodiče jsou koneckonců také potomci, čímž vznikají svazky mezi prarodiči a vnuky, které mohou mírnit vliv otce i matky a otevírají čas rodiny na čas tradice.[2] A nakonec šestý typ svazku, který plyne z toho prvního - manželského – a má tendenci oslabovat romantickou idylu. Je to švagrovský svazek tchýně (lat. socera), tedy matky k manželovi či manželce jejího potomka a lze jej označit za jakousi „rodovou teorii“, která narušuje ideál páru, čímž odkazuje k reálnosti příbuzenstva. Tím se manželská smlouva zároveň stává takříkajíc smlouvou rodu a vzápětí rozšiřuje prostor rodinný na sociální.

Zvláštnost rodinných svazků spočívá v tom, že se prvotně nezakládají na rozhodnutí, nýbrž na touze; nezávisejí na zvyklosti, nýbrž na přirozeném podnětu. Tato touha nepochybně musí vyústit v rozhodnutí (či spíše ve svolení) a přirozenost se projevuje zvyklostními aspekty. Jedná se však o něco, co námi především prostupuje: obdarování, které vede od druhého a k druhému a proto přesahuje naše kalkulace. Vede nad nás a dál než naše individuální plány (kdo by si ostatně plánoval tchýni?); otevírá nás totiž druhému pohlaví a druhé generaci a zároveň nám dává účast na čase, který už není náš.

[1] Napsal André Gide v knize Pozemské živiny.

[2] Viz řecké užití patronymika: „Muž, který podle této tradice pojmenuje svého prvorozeného jménem svého otce, potvrzuje a současně přesahuje fakt, že každý rodič prostřednictvím svých dětí znovu objevuje svoje rodiče. Tato symbolická směna zahrnující posloupnost alespoň tří pokolení produkuje lidskou instituci.“ P. Legendre, Filiation, Leçon IV, Fayard, Paris 1990, str. 62.

Z italského Ma che cos´è una famiglia?, Ares, Milano 2015,
přeložil Milan Glaser.

Co je to rodina? - 4. část