Rádio Vaticana

Co je to rodina? - 5. část

15.11.2015

Řekněme to jednoduše: narození nemůže být výsledkem žádného výpočtu. Nikdo nemůže poctivě sám sobě říci: „Ano, jsem připraven, jsem dostatečně zralý, dostatečně kompetentní mít dítě, dokonale vím, jak třeba postupovat, abych z něj učinil dospělého člověka, a mám svatosvaté právo přivést jej na svět a být jeho učitelem.“ Jak by nám ostatně mohlo patřit právo mít a vychovávat dítě, když jsme sami tak nepatrní a nevíme o tajemství života nic moc?

Nejde tedy o právo, nýbrž o fakt. Dítě přichází jako přirozený dar, za který nikdy nejsme dostatečně vděční. Je přebytkem lásky mezi pohlavími, nikoli výsledkem předsevzetí. Žádná lidská, technická či morální jistota zákonitě nemůže stát u jeho zrodu. Kdyby se přítomnost dítěte odvozovala z naší kompetence, pak bychom nad ní panovali absolutně, byla by kolečkem nějakého mechanismu, vývojovou etapou a nikoli životní událostí, která má začátek a vždycky nás přesahuje. Když nějaký potomek křikne na svoje rodiče: „Já jsem si svoje narození nevybral“, mohou mu rodiče tuto zdvořilost vždycky oplatit: „My také ne, bylo nám dáno a snažíme se svoje překvapení obracet ve vděčnost.“

Nikdo nemá kvalifikaci na to, aby měl dítě. Naše kvalifikace by nás tlačily spíše k tomu, abychom jej neměli, podněcovaly by nás spíše k opatrnosti, abychom si ušetřili nevyhnutelná dramata. Existuje však pohlavní styk. Existuje překypující štědrost, která námi prostupuje (lze docela dobře říci, že skrze nás vede, protože v samotném pohlavním styku není zamýšlena), a tato štědrost působící v širém světě plodí skrze ženské útroby generace.

Tento tok generací či posloupnost pokolení tvoří jakýsi dějinný základ vyznačující se tím, že není ani smluvním ujednáním, ani transakcí. Je to obdarování bez reciprocity. To co rodiče, strženi životem, dávají dítěti, nečiní jako svrchovaní dárci, nejsou absolutními původci tohoto daru. A dítě to evidentně nemá jak vynahradit, ba ani nemůže. Nemusí hradit plínky, krém proti erytému zadečku, plyšáka, nočníček, omalovánky, školné apod. Nemá rodičům co vracet, kromě úcty. Nic jim totiž nedluží, protože s nimi neuzavřelo smlouvu na svoje narození. Pokud něco dluží, tak jedině účast, sdílenou společně s dalším nevděčníkem, na oné překypující štědrosti, a uznání, že čas - ať to stojí co to stojí či chtě nechtě - je děním, které překračuje naše perspektivy, včetně těch revolučních; že dar předchází obchod a umožňuje ho, že tržní logistika je druhotná a závisí na logice nabídky. Zdůrazňuji nabídky, která není dobrovolná či mravní, ale která se vymáhá na našem semeni a potom se přijímá osobně. (S vědecko-technicky vyprodukovaným divem tomu tak není, protože v takovém případě - jako u každého produktu – existuje právo žádat návrat investic.)

Nyní se můžeme opět vrátit k oněm třem prvkům, o kterých byla řeč výše, tedy lásce, výchově a svobodě, a podívat se, jak se utvářejí v lůně rodiny z hlediska onoho obdarování, které ji prostupuje.

První specifičnost: rodinná láska je ve své podstatě láskou bez preferencí. Nevyplývá z volby, ani z vyrovnání. Platí to zejména pro vztah mezi rodiči a dětmi (třebaže po určitém čase platí také pro vztah mezi rodiči, poněvadž manželka pak už není zcela přesně ta, která dala svolení ve chvíli svatby). Láska rodičů a dětí se zakládá na synovství samém a nikoli na zvolených afinitách. Velmi dobře je to patrné, když otec je čtenářem Tita Livia, zatímco syn se věnuje počítačovým hrám. Nikdy by nepomysleli, že se ocitnou ve stejném obýváku. Nikdy by nezaložili společný klub. Rodina je však opakem výběrového či vybraného klubu. Pokrevní svazky v rodině lámou stranické okovy i řetízky vrtochů.

Syn je vždycky takový, jakým jej rodiče nechtěli, ale právě takového jej milují a bezpodmínečně přijímají. Rodiče jsou vždycky takoví, že by před nimi děti dali raději přednost filmovým hrdinům, např. Charlesi Ingallsovi anebo Yodovi, ale milují je také navzdory všemu takové, jakými jsou, tedy tou konstitutivní láskou, která předcházela vědomí, jež mají sami o sobě, a proto ctí rodiče bezpodmínečně takové, jakými jsou.

Rodina je vždycky tak trochu láskou starého ťulpase a mladého hňupa, a proto je tak podivuhodná a proto je školou dobročinné lásky. Dobročinnost je nadpřirozená láska k bližnímu, kterého jsme si nevybrali a který nám na první pohled nemusí být sympatický. A prvními bližními, které jsme si nevybrali my a nezřídka je těžko snášíme, jsou naši pokrevní příbuzní, kteří jsou nám dáni přirozeně.

Pokračování ZDE

Z italského Ma che cos´è una famiglia?, Ares, Milano 2015,
přeložil Milan Glaser.

Fabrice Hadjadj