21.2.2016 

„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby“ mají nacházet „odezvu v srdci Kristových učedníků“ – tak učí Druhý vatikánský koncil v úvodu dokumentu nazvaného Gaudium et spes. V recepci těchto slov se u věřících hned po koncilu začala projevovat jakási rozštěpěná vnímavost. Zatímco jedni jsou unešeni radostí a nadějí, tedy prvními slovy, která přešla do názvu tohoto často citovaného dokumentu, druzí jsou jati smutkem a úzkostí, tedy slovy, která hned následují, ale která se už tak snadno nevybavují v mysli ani těm, jejichž obeznámenost s koncilními texty není mizivá. Ti první narozdíl od těch druhých nadšeně mávají vlajkou koncilu jako na demonstraci, zatímco ti druzí se předhánějí v manifestování svého despektu, popřípadě koncil přímo haní.

Obě tyto tendence však neberou v úvahu, že zmíněný koncilní text všechny čtyři zmíněné pocity připisuje „lidem naší doby“. Radost a naděje zmiňovaná v první větě pastorální konstituce Gaudium et spes zkrátka není radost a naděje, kterou přináší Kristus, nýbrž pozemská radost a naděje „lidí naší doby“. Toto „drobné“ rozlišení je naprosto zásadní a nezbytné pro porozumění celému koncilu, který bývá nezřídka syntetizován právě odkazem na zmíněný dokument. Pokud by totiž křesťané Kristovu radostnou zvěst zaměnili či kladli na stejnou rovinu s radostmi, byť přirozenými a legitimními, ale vázanými pouze na tento svět, pak by opravdu hrozil smutek, který nevede ke spáse.

Konflikt radujících se a rmoutících se katolíků s postupem doby bohužel nemizí. A předmětem sporu se namísto textů řádného církevního sněmu stále více stává osobnost papeže. Více či méně plytká radost a naděje má u lidí naší doby, mezi něž patří i křesťané, stejné právo na existenci jako více či méně prchavý smutek či úzkost. Mezi optimismem a pesimismem se však velice účinně ztrácí křesťanská naděje. Varuje-li tak často papež František věřící, aby si nenechali ukrást naději, není to povinná rétorika.

Stále více se zauzluje mezinárodní situace a dnešní člověk je různými mediálními psychózami, placenými ideologiemi a teatrální politikou vháněn do zdánlivě nevyhnutelné volby mezi dvěma krajnostmi, z nichž ani jedna není ta pravá, která vyvěrá z víry v Ježíše Krista.

Sdělovací prostředky chrlí stále sofistikovanější abstrakta a obecniny, které se podobají spíše odpadkům než živinám, které potřebuje lidský intelekt, aby se mohl dobrat nějakého poznání. Paradoxně a nejvíce chybějí ve veřejné komunikaci konkréta tehdy, když je spotřebitelům „vysvětlována“ ekonomická situace dnešního světa. Dějiny jsou přímo zapleveleny novodobými mýty a frázemi. Například výrok „Hitler využil ekonomické krize, aby se chopil moci“, jež se vyskytuje v učebnicích dějepisu a v médiích, se tváří velice zasvěceně, ale popis běhu skutečných událostí a jejich vysvětlení pouze předstírá. Také o tom, kdo financoval „proletářskou revoluci“, se dnes už ví mnohem více, než kolik se toho učí ve školách. Lidé naší doby se spolu však stále více domlouvají pomocí klišé, která prakticky postrádají odkaz na konkrétní realitu, ale která mají prostřednictvím vzbuzovaných sympatií či antipatií velice reálný, leč nepříznivý sociální efekt. Někdo poslal obcházet Evropou další strašidlo: terorismus. Avšak stejně jako komunistickou ideologii nevymyslel proletariát, není ani terorismus vynálezem islamistů, o muslimech ani nemluvě. Problém je zkrátka to, že dnešní technika spojená s hříšnou zpupností umožňuje nemnoha jedincům budovat umělý davový konsensus.

Rostoucí nápor zla, nenávisti a pohrdání v tomto světě sklání člověka k tomu, aby jeho konec přestal považovat za špatnou zprávu. Veřejné zjevení Toho, kdo tento svět již přemohl svojí smrtí a zmrtvýchvstáním, ostatně nemůže nastat jinak. Je přirozené, že takové pomyšlení je považováno za škarohlídství a pesimismus, ne-li za blouznivé podivínství. Zásadní odpor proti takovéto vizi by však u křesťana byl povážlivým znamením odpadání od víry.

Se zdráhavostí věřit v Ježíšovo proroctví o konci světa souvisí to, co jistý benediktinský mnich - Anskar Vonier, citovaný Henri de Lubacem a po něm papežem Bergogliem - nazývá duchovním zesvětštěním či mondénní spiritualitou. A není tím míněn komfort a luxus duchovenstva, který je nepřijatelný z jiného důvodu, nýbrž duchovnost, která se zříká transcendence plynoucí ze stvořitelského činu Boha, který je láska; duchovnost, která se spokojuje se svou duchovní kapacitou a obejde se bez vztahu ke svému Stvořiteli.

Oběti tohoto duchovního zesvětštění vzbuzují u věřícího smutek, který není z tohoto světa, ale je léčivý a vede ke spáse, protože vyvěrá ze Spasitelovy lásky.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.