Rádio Vaticana

O. Cantalamessa: Bůh je velice diskrétní

26.2.2016

Papež František zahájil páteční den postní doby jako obvykle v kapli Redemptoris Mater Apoštolského paláce, kde v devět hodin spolu se svými spolupracovníky z římské kurie vyslechl kázání O. Raniera Cantalamessy z řádu kapucínů.

Téma tohoto druhého postního kázání znělo: „Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo“ (Jak 1,21) a je součástí letošního cyklu reflexí nad hlavními dokumenty Druhého vatikánského koncilu. Dnes se papežský kazatel zaměřil na věroučnou konstituci O Božím zjevení (Dei Verbum), která „potvrdila učení víry o božské inspiraci Písma a zároveň upřesnila její vztah k tradici“. O. Cantalamessa předeslal, že podá jen několik úvah týkajících se osobního přístupu k Božímu Slovu a rozjímání o něm. Zdůraznil nejprve konkrétnost slova, kterým se k člověku obrací Bůh.

„Žádné lidské slovo nepronikne člověka do takové hloubky, jako to, kterým se k němu obrací Bůh. »Boží Slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími«(Žid 4,12). Někdy Bůh mluví »mocným hlasem, který láme cedry« (Žl 29,5) a jindy jako »šum jemného vánku« (1 Král 19,12). Zná všechny tóny lidské mluvy.“

Přemýšlení o povaze Boží mluvy – pokračoval o. Cantalamessa - se zásadně mění biblickým sdělením, které říká: »Slovo se stalo tělem« (Jan 1,14). S Ježíšovým příchodem mluví Bůh také lidským hlasem a Boží Slovo je slyšitelné tělesnými smysly. A nejenom sluchem, protože – jak dodává papežský kazatel s odkazem na sv. Augustina – svátost je také slovem, a to viditelná (verbum visibile). Můžeme tedy Slovo definovat také jako „slyšitelnou svátost“, vyvodil překvapivě o. Cantalamessa.

„Svátostná povaha Božího slova se zjevuje tím, že jeho působení někdy zjevně přesahuje chápání člověka, který jej slyší. Působí takřka samo sebou, tedy ex opere operato, což přísluší právě svátostem. V církvi jsou a budou knihy, které jsou víc povznášející než některé biblické spisy, avšak žádná nepůsobí tak jako i ta nejskromnější ze všech biblických knih.“

Papežský kazatel pak vyprávěl příhodu z jednoho televizního programu, ve kterém vystupoval a kde byl přítomen také bývalý alkoholik, který tam líčil, jak se dostal ze své závislosti. On i jeho rodina byli již na pokraji zoufalství a jednou – vyprávěl onen muž - se spolu se svojí manželkou účastnil biblické hodiny. Někdo přečetl úryvek z Písma a on uslyšel větu, která jím hluboce pronikla a naplnila jej jistotou, že je uzdraven. Pokaždé když měl pak chuť se napít, vzal Bibli, otevřel ji na stejném místě, přečetl si onu větu a cítil, jak opět dostává sílu odolat pokušení. Když během onoho televizního vystoupení – pokračoval otec Cantalamessa – měl onu větu vyslovit, zlomil se mu dojetím hlas. Byla to věta z Písně písní: „Tvé milování je nad víno lahodnější“ (Pís 1,2). Odborníci by nad touto aplikací mohli ohrnovat nos, ale onen uzdravený muž může říkat: „Byl jsem mrtev a nyní jsem živ“.

„Po těchto povšechných poznámkách o Božím slovu, bych se rád soustředil na Boží slovo jako cestu osobního posvěcení. »Slovo Boží – říká konstituce Dei Verbum - má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života« (č.21). Vedle mnoha různých metod, jak číst Bibli, nabízí nám jednu také samo Písmo. V listu svatého Jakuba (1,18-25) čteme slavnou pasáž o Božím slovu, ze které lze převzít jednu takovou metodu lectio divina, která má tři etapy či po sobě jdoucí úkony: vnímat slovo, meditovat jej a uvádět ve skutek.“

Vnímání inspirovaného slova – pokračoval papežský kazatel – chápe svatý Jakub jako „pozorování se v zrcadle“. Tady číhají na člověka dvě protichůdná pokušení. Prvním je postoj přepjatého kriticismu, který se soustředí na pozorování materiálu, stylu a formy zrcadla - tedy pramenů, literárních forem a variant - aniž by člověku umožnil dívat se na sebe. A druhým je postoj fundamentalismu, který se naopak nezdržuje žádným výkladem a nechává se strhnout první vášní, která se při četbě naskytne. „Jde přitom o postoje – řekl otec Cantalamessa – které jsou protikladné jenom zdánlivě. Oběma postojům je totiž společné to, že lpějí na textu a uzavírají se před Božím Duchem.

„Druhá etapa zmiňovaná svatým Jakubem spočívá v prodlévání nad slovem, tedy pozorování se v zrcadle čili rozjímání a v meditaci Slova. Církevní otcové tomu říkali přežvykovat či přemítat. Přitom je třeba zkoumat Písmo, ale také se nechat zkoumat Písmem. V zrcadle pak nevidíme jenom sami sebe a svoje deformace, ale také tvář Boha, jsme v kontaktu se srdcem Božím.“

Třetí fází je uvádět slovo ve skutek a nikoli je pouze poslouchat. „To byste klamali sami sebe – píše sv. Jakub – Neboť když někdo to slovo jenom poslouchá, ale nejedná podle něho, ten se podobá člověku, který pozoruje svůj vzhled v zrcadle: podívá se na sebe, odejde, a hned zapomene, jak vypadá“ (Jak 1,22b-24).

„Poslouchat Boží slovo znamená následovat dobrá vnuknutí. Náš duchovní pokrok závisí z velké části na vnímavosti k dobrým vnuknutím a ochotě, s níž na ně odpovídáme. Boží slovo ti vnuklo úmysl, vložilo ti do srdce touhu dobře se vyzpovídat, smířit se, prokázat skutek dobročinné lásky, přerušit práci a obrátit se Bohu úkonem lásky. Neváhej, abys nezmeškal. »Timeo Iesum transeuntem«, říkal svatý Augustin, volně přeloženo: Bojím se jen toho, že Ježíšovo vnuknutí přejde bez povšimnutí. Bůh je totiž velice diskrétní, velice diskrétní...“

Řekl o. Cantalamessa v závěru dnešního postního kázání pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie.

Milan Glaser