20.3.2016
Homilie papeže Františka při liturgii Květné neděle, nám. sv. Petra.
„Požehnaný, který přichází ve jménu Páně“ (srov. Lk 19,38), provolával jeruzalémský zástup, když vítal Ježíše. Vzali jsme toto nadšení za své a pozvednutím palmových a olivových ratolestí jsme vyjádřili chválu, radost a touhu přijmout Ježíše, který k nám přichází. Ano, tak jako přišel do Jeruzaléma, přeje si vstoupit do našich měst a našich životů. Stejně jako v evangeliu, sedě na oslátku, přichází k nám pokorně, ale „ve jménu Páně“: mocí svojí božské lásky odpouští naše hříchy a smiřuje nás s Otcem a s námi samými.
Ježíš je potěšen lidovým projevem sympatií a když na něj farizeové pokřikují, aby zakázal dětem i ostatním provolávat mu slávu, odpovídá: „Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení“ (Lk 19,40). Nic nemohlo zastavit nadšení z Ježíšova příjezdu; nic nám nezabrání nalézt v Něm pramen naší radosti, pravé radosti, která zůstává a obdařuje pokojem, protože jedině Ježíš nás zachraňuje z osidel hříchu, smrti, strachu a smutku.
Dnešní liturgie nás však učí, že Pán nás nezachránil triumfálním příjezdem nebo mocnými divy. Apoštol Pavel v druhém čtení shrnuje průběh vykoupení dvěma slovesy: „zřekl se“ a „ponížil se“ (Flp 2,7.8). Tato dvě slovesa nám říkají do jaké krajnosti zašla Boží láska k nám. Ježíš se zřekl sám sebe, odepřel si slávu Božího Syna a stal se Synem člověka, aby byl ve všem solidární s námi hříšníky, On který je bez hříchu. A nejenom to, žil mezi námi s „přirozeností služebníka“ (v.7), nikoli krále či knížete, nýbrž služebníka. Ponížil se, a zdá se, že hlubina jeho pokory, kterou nám ukazuje Svatý týden, je bezedná.
Prvním skutkem této lásky projevené „až do krajnosti“ (Jan 13,1) je mytí nohou. „Pán a Mistr“ (Jan 13,14) se sklání až k nohám učedníků, což dělali pouze služebníci. Svým příkladem nám ukázal, že potřebujeme být dostiženi Jeho láskou, která se k nám sklání; nemůžeme se bez ní obejít, nemůžeme milovat, aniž bychom se nejprve sami nechali milovat od Něho, aniž bychom zakusili Jeho zaskakující něhu a aniž bychom akceptovali, že opravdová láska spočívá v konkrétní službě.
To je však pouze začátek. Pokoření, které Ježíš podstupuje, zachází do krajnosti o Velikonocích. Je prodán za třicet stříbrných a zrazen polibkem učedníka, kterého vybral a nazval přítelem. Skoro všichni ostatní utečou a opustí jej; Petr jej na chrámovém nádvoří třikrát zapře. V hloubi ponížen výsměchem, bitím a plivanci trpí na svém těle kruté násilí: rány, bičování a trnová koruna mění jeho tvář k nepoznání. Snáší také potupy a hanebný rozsudek náboženských a politických představitelů: je učiněn hříchem a uznán za nespravedlivého. Pilát jej potom posílá k Herodovi, který jej navrací zpět římskému vládci. Jsou mu upřena všechna práva a Ježíš na vlastní kůži zakouší také lhostejnost, protože nikdo na sebe nechce vzít odpovědnost za jeho úděl. Myslím na množství lidí, marginalizovaných a uprchlíků, za jejichž úděl mnozí nechtějí přijmout odpovědnost.
Zástup, který jej ještě před nedávnem oslavoval, nyní namísto slávy volá po jeho odsouzení a dokonce upřednostňuje, aby byl namísto něho osvobozen vrah. Tak dochází k jeho usmrcení ukřižováním. Je to nejbolestnější a nejhanebnější smrt, vyhrazená zrádcům, otrokům a nejhorším zločincům. Osamocení, výsměch a bolest nejsou ještě vrcholem jeho zdeptanosti. Aby byl s námi ve všem solidární, zakusí na kříži i tajemnou opuštěnost Otcem. V osamocení se však modlí a odevzdává se: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46). Když visí na kříži, čelí kromě výsměchu ještě poslednímu pokušení. Je provokován, aby sestoupil z kříže, přemohl zlo silou a ukázal tvář mocného a nepřemožitelného boha. Ježíš však právě zde, na vrcholu svého zdeptání, zjevuje pravou Boží tvář, kterou je milosrdenství. Odpouští těm, kteří jej ukřižovali, otevírá bránu ráje kajícímu lotrovi a pohne srdcem římského setníka. Je-li tajemství zla propastné, pak realita Lásky, jež jej prostupuje, je nekonečná, sahá až do hrobu a pekel a bere na sebe veškerou naši bolest, aby ji vykoupila, vnesla světlo do temnot, život do smrti a lásku do nenávisti.
Jednání Boha, který se kvůli nám nechal zdeptat, nám může připadat značně vzdálené, protože je nám zatěžko zapomenout sami na sebe, byť nepatrně. Bůh nás přichází zachránit a jsme povoláni zvolit si Jeho cestu: cestu služby, daru a zapomínání na sebe. Můžeme se vydat na tuto cestu, zastavit se v těchto dnech a hledět na Kříž, na tuto „katedru Boha“. Často se během tohoto týdne dívejme na tuto „Boží katedru“, abychom se naučili pokorné lásce, která zachraňuje a dává život, a tak se zříkali sobectví a neusilovali o moc a slávu. Ježíš nás svým ponížením vyzývá, abychom se ubírali Jeho cestou. Pohleďme na Něho, prosme o milost chápat alespoň něco z tajemství Jeho zdeptání podstoupeného za nás a mlčky rozjímejme o tajemství tohoto Týdne.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.