25.3.2016 

Velkopáteční liturgie byla ve vatikánské bazilice zahájena v pět hodin odpoledne tzv. prostrací, nejpůsobivějším liturgickým projevem úcty, při kterém hlavní celebrant za naprostého ticha po příchodu před oltář pokleká a vrhá se tváří k zemi. Pak následuje bohoslužba slova, která vrcholí působivým zpěvem Janových pašijí. Homilii v tento den nepronáší Petrův nástupce, který je ovšem hlavním celebrantem, nýbrž tradičně papežský kazatel.

Otec Raniero Cantalamessa ve svém letošním kázání přiblížil zásadní pojem křesťanské víry, jak vysvítá ze slov apoštola Pavla: „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,20b-21).

„Co však znamená v existenciálním a psychologickém smyslu »smířit se s Bohem«? Jednou a možná hlavní příčinou odcizení moderního člověka náboženské víře je znetvořený obraz o Bohu. Jaký je tento obraz v obecném povědomí? K jeho odhalení stačí poctivě si odpovědět na tuto otázku: Jakou okamžitou myšlenkovou asociaci, jaké prvotní pocity a reakce v tobě vyvolávají slova, která pronášíš v modlitbě Otče náš: »Buď vůle tvá«?“

„Kdo je vyslovuje – pokračoval papežský kazatel – jako by rezignovaně klopil hlavu v předtuše toho nejhoršího. Boží vůle je bezděčně spojována se vším, co je nemilé, bolestné, a co je takovým či onakým způsobem vnímáno jako mrzačení svobody a individuálního rozvoje. Tak trochu jako by Bůh byl nepřítelem každé radosti, slavnosti a každého potěšení. Jako by byl Bohem zachmuřeným a podezíravým.“

„Jistě, v křesťanství nikdy nebylo opomíjeno Boží milosrdenství! Býval mu však svěřován pouze úkol mírnit neoddiskutovatelné nároky spravedlnosti. Milosrdenství bylo výjimkou, nikoli pravidlem. Letošní Svatý rok je výjimečnou příležitostí k osvětlení pravého obrazu Boha, který nejenom prokazuje milosrdenství, nýbrž je milosrdenstvím. Toto smělé tvrzení se zakládá na skutečnosti, že »Bůh je láska« (1 Jan 4,8.16).“

„Hřích člověka – řekl dále otec Cantalamessa – na povaze této lásky nic nemění, ale vyvolává kvalitativní skok. Z lásky darující se stává láska trpící, protože Bůh trpí, je-li odmítána Jeho láska: »Vychoval jsem děti, dal jsem jim vyrůst – praví Hospodin – ony se však proti mně vzbouřily« (Iz 1,2). Ptejme se mnoha otců a mnohých matek, kteří mají tuto zkušenost, není-li to bolestná, ba nejtrpčí životní zkušenost.“
Papežský kazatel pak přešel k tématu spravedlnosti, která má v Bohu také svůj specifický význam. S odkazem na slova svatého Pavla o tom, jak Bůh „projevil svou spásnou spravedlnost a ukázal, že sám je spravedlivý a že ospravedlňuje toho, kdo má víru v Ježíše“ (Řím 3,26), otec Cantalamessa řekl:

„Bůh si zjednává spravedlnost milosrdenstvím! Toto je obrovské zjevení. Apoštol říká, že Bůh je »spravedlivý a ospravedlňuje«, to znamená, že je spravedlivý k sobě, když ospravedlňuje člověka. Je totiž láskou i milosrdenstvím a proto zjednává spravedlnost sobě samému, tzn. že se ukazuje opravdu takovým, jakým je, když prokazuje milosrdenství.“

Nic z toho však nepochopíme, pokud nebudeme rozumět tomu, co přesně znamená výraz Boží spravedlnost. Existuje totiž nebezpečí, že uslyší-li někdo mluvit o Boží spravedlnosti a nezná význam toho pojmu, bude nikoli povzbuzen, ale zastrašen. Již svatý Augustin to však vysvětlil jasně: „Boží spravedlnost – napsal (De Spiritu et Littera, 32,56) – je ta, kterou se z Jeho milosti stáváme spravedlivými, přesně jako je »spása u Hospodina« (Žl 3,9) tou, kterou Bůh spasil nás.“ Jinými slovy Boží spravedlnost je úkon, kterým Bůh činí spravedlivými a Jemu milými ty, kdo věří v Jeho Syna. Neznamená to, že dělá spravedlnost, ale činí spravedlivým.

„Říci, že se projevila Boží spravedlnost, tedy znamená, že se projevila Boží dobrota, Jeho láska, jeho milosrdenství. Boží spravedlnost nejenom neprotiřečí Jeho milosrdenství, nýbrž spočívá v něm! Co se stalo na kříži tak důležitého, že se tím tak radikálně změnil osud lidstva? Benedikt XVI. ve své knize Ježíš Nazaretský (díl 2, str.89) napsal: »Bezpráví, zlo jako realita nemůže být prostě ignorováno, ponecháno tak, jak je. Musí být zpracováváno, poráženo. Jen to je pravé milosrdenství. A to, že to teď dělá Bůh sám, protože lidé toho nejsou schopni – to je ona bezpodmínečná Boží láska, která nikdy nemůže stát proti pravdě a jí příslušející spravedlnosti«. Bůh se nespokojil s tím, že člověku hříchy odpustil, učinil nekonečně víc; vzal je na sebe, oděl se jimi. Syn Boží, říká Pavel, se pro nás stal hříchem. Úděsná slova!“

Již ve středověku – pokračoval papežský kazatel – bylo zatěžko věřit v to, že by Bůh žádal Synovu smrt, aby se sebou smířil svět. Svatý Bernard z Clairvaux k tomu řekl: „Nebyla to Synova smrt, která se Bohu líbila, nýbrž jeho vůle zemřít za nás – Non mors placuit sed voluntas sponte morientis“ (Tractatus de erroribus Abaelardi, 8,21-22). Tedy nikoli smrt, ale láska nás spasila!

„Je na čase si uvědomit, že opakem milosrdenství není spravedlnost, nýbrž pomsta. Ježíš nepostavil milosrdenství do protikladu ke spravedlnosti, nýbrž k zákonu »oko za oko, zub za zub«. Odpuštěním hříchů Bůh neodmítá spravedlnost, nýbrž pomstu; nechce smrt hříšníka, nýbrž jeho obrácení a život (srov. Ez 18,23). Ježíš na kříži neprosil za to, aby jej Otec pomstil.“

Nenávist a sveřepost teroristických atentátů z tohoto týdne – řekl dále otec Cantalamessa - nám pomáhají chápat božskou sílu posledních Kristových slov: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Ať už by lidská nenávist zašla kamkoli, Boží láska byla a vždycky bude mocnější. Nám je za nynějších okolností určena pobídka apoštola Pavla: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21).

„Je zapotřebí demytizovat pomstu! Stala se pronikavým mýtem, který infikuje všechno a všechny, počínaje dětmi. Velká část příběhů, které přináší televizní obrazovka a počítačové hry, jsou příběhy o pomstě podávané jako vítězství dobrého hrdiny. Polovina, ne-li více utrpení, ke kterým (s výjimkou přírodních katastrof) na světě dochází, je způsobena touhou po pomstě, ať už v mezilidských, mezistátních či mezinárodních vztazích.“

Bylo řečeno, že „svět bude zachráněn krásou“ – pokračoval papežský kazatel citací z Dostojevského (Idiot, III, kap. 5) – avšak krása jej také může přivést ke zkáze. Jen jedno může doopravdy svět zachránit: milosrdenství! Milosrdenství Boha k lidem a lidí k sobě navzájem. Milosrdenství může spasit zvláště to, co je nyní ve světě nejcennější a nejvíce křehké: manželství a rodinu.

„V manželství dochází k něčemu podobnému, k čemu došlo ve vztazích mezi Bohem a lidstvem; vztazích, které právě Bible přirovnává k manželství. Na začátku stojí láska, nikoli milosrdenství. To nastává teprve po hříchu člověka. Také v manželství na počátku není milosrdenství, nýbrž láska. Do manželství se nevstupuje z milosrdenství, nýbrž z lásky. Ale po letech či měsících společného života se začínají ukazovat meze, problémy zdravotní, finanční, problémy s dětmi, objevuje se routina, která zháší radost.“

Manželství - pokračoval papežský kazatel - může před sklouznutím do srázu, který nelze zdolat, zachránit jedině milosrdenství chápané v pregnantním biblickém významu, tedy nejenom jako vzájemné odpuštění, nýbrž jako „projevování dobroty, pokory, mírnosti a trpělivosti“ (Kol 3,12). Milosrdenství způsobuje, že se eros pojí s agapé, láska hledající s láskou dávající a soucitnou. Bůh se nad člověkem „smilovává“(Žl 102,13): neměli by se snad manželé nad sebou smilovávat? A neměli bychom se my, kteří žijeme v jednom společenství, nad sebou spíše smilovávat než se odsuzovat?

„Modleme se. Nebeský Otče, pro zásluhy tvého Syna, který se na kříži pro nás »stal« hříchem, odstraň ze srdce lidí, rodin a národů touhu po pomstě. Učiň, aby úmysl, s nímž Svatý otec vyhlásil tento Svatý rok milosrdenství, našel konkrétní odpověď v našich srdcích a dal všem v hloubi zakusit radost ze smíření s Tebou.“

Končil velkopáteční kázání otec Raniero Cantalamessa.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.