Rádio Vaticana

Ježíšův pláč je lékem na lhostejnost

5.5.2016

Promluva papeže Františka při modlitební vigilii, bazilika sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
po svědectvích, která jsme slyšeli, a ve světle Pánova Slova, které prozařuje naše utrpení, prosme zvláště Ducha svatého, aby přišel mezi nás. On ať osvěcuje naši mysl, abychom nalezli správná slova schopná potěšit; ať otevře naše srdce, abychom si byli jisti přítomností Boha, který nás ve chvíli zkoušky neopouští. Pán Ježíš svým učedníkům slíbil, že je nikdy neponechá samotné, bude jim v každé životní situaci nablízku a sešle jim Ducha Utěšitele (srov. Jan 14,26), který jim bude pomáhat, podporovat je a posilovat.

Ve chvílích smutku, při utrpení v nemoci, v úzkosti z pronásledování a v bolestném zármutku hledá každý slovo útěchy. Silně vnímáme potřebu, aby nám někdo byl nablízku a měl s námi soucit. Zakoušíme, co znamená být dezorientováni, zmateni, dotčeni v hloubi tak, jak jsme na to nikdy nepomysleli. Rozhlížíme se kolem v nejistotě, abychom nalezli někoho, kdo by mohl naši bolest pochopit. Mysl se plní otázkami, ale odpovědi nepřicházejí. Rozum samotný nedovede osvítit nitro, pochopit bolest, kterou zakoušíme a poskytnout odpověď, kterou očekáváme. V těchto chvílích potřebujeme spíše důvody srdce, jediné, které nám umožní porozumět tajemství, které obestírá naši samotu.

Mnoho smutku potkáváme v mnoha tvářích. Mnoho slz je v každém okamžiku ve světě proléváno; jedna se liší od druhé a společně tvoří jakýsi oceán neútěchy, který se dožaduje slitování, soucitu a potěchy. Ty nejhořčí působí lidská zloba: jsou to slzy toho, kdo násilím přišel o někoho drahého; slzy babiček a dědečků, maminek a tatínků, dětí... Jsou to oči upřeně hledící k západu a vyhlížející úsvit nového dne. Potřebujeme milosrdenství a útěchu, jež přichází od Pána. Všichni ji potřebujeme. Náš nedostatek, ale také naše velikost spočívá v tom, že můžeme prosit o útěchu Boha, který přichází a svojí něhou stírá slzy z naší tváře (srov. Iz 25,8; Zj 7,17; 21,4).

Nejsme sami ve své bolesti. Také Ježíš ví, co je to pláč nad ztrátou milovaného člověka. Ukazuje to jedna z nejdojemnějších pasáží evangelia, kde Ježíš, jakmile spatří Marii oplakávající smrt svého bratra Lazara, také nedokáže zadržet slzy. Byl hluboce dojat a zaplakal (srov. Jan 11,33-35). Evangelista Jan tímto popisem chce ukázat, že Ježíš má účast na bolesti svých přátel a sdílí s nimi zármutek. Ježíšovy slzy vyvedly během staletí z míry mnohé teology, ale především očistily mnohé duše a zahojily četná zranění. Také Ježíš zakusil v první osobě strach z utrpení a smrti, zklamání a sklíčenost nad zradou Jidáše a Petra, bolest nad smrtí přítele Lazara. Ježíš „neopouští ty, které miluje“ (Augustin, In Joh 49,5). Pokud plakal Bůh, mohu také plakat a vědět, že jsem chápán. Ježíšův pláč je lékem na lhostejnost s utrpením mých bratří. Onen pláč mne učí osvojovat si bolest druhých a mít účast na bezradnosti a utrpení těch, kdo prožívají soužení. Rozechvívá mne, když se mi svěří se smutkem a beznadějí ti, kdo byli svědky tělesného zmaru svých drahých a nikde se jim nedostává útěchy. Ježíšův pláč nemůže zůstat bez odpovědi těch, kdo věří v Ježíše. A jako utěšuje On, jsme povoláni utěšovat také my.

Ve chvíli rozpaků, dojetí a pláče stoupá z Kristova Srdce prosba k Otci. Pravým lékem na naše utrpení je modlitba. Také my můžeme zakusit v modlitbě přítomnost Boha, který je s námi. Jeho jemnocitný pohled nás utěšuje, síla Jeho slova je nám oporou a vlévá nám naději. Ježíš se u Lazarova hrobu modlil: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel“ (Jan 11, 41-42). Potřebujeme tuto jistotu, že Otec nás slyší a přichází nám na pomoc. Boží láska vlitá do našich srdcí nám dovoluje tvrdit, že když milujeme, nic a nikdo nás nikdy nebude moci odloučit od těch, které jsme měli rádi. Připomíná to velice útěšnými slovy apoštol Pavel: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití. ... Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,35.37-39). Síla lásky přetváří utrpení v jistotu Kristova - a spolu s Ním - i našeho vítězství a v naději, že jednoho dne znovu budeme spolu a navěky budeme nazírat na Tvář Nejsvětější Trojice, věčný pramen života a lásky.
V blízkosti každého kříže je vždycky Ježíšova Matka. Svým pláštěm suší naše slzy. Svojí rukou nás pozvedá a provází cestou naděje.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV