29.5.2016 

Homilie papeže Františka při mši sv., nám. sv. Petra

„Kristův služebník“ (Gal 1,10). Tento výraz jsme slyšeli od apoštola Pavla, který se tak označuje v listě Galaťanům. V úvodu svého listu se prezentuje jako „apoštol“ ustanovený Pánem Ježíšem (srov. Gal 1,1). Tyto dva výrazy – apoštol a služebník – spolu souvisejí a nelze je od sebe nikdy oddělit; jsou jako dvě strany téže mince: kdo hlásá Ježíše, je povolán sloužit, a kdo slouží, hlásá Ježíše.

Nejprve nám to ukázal Pán. On, Otcovo Slovo, nám přinesl radostnou zvěst (Iz 61,1) a je sám v sobě touto radostnou zvěstí (srov. Lk 4,18), stal se naším služebníkem (Flp 2,7), „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ (Mk 10,45). „Stal se jáhnem všech“, jak napsal jeden z církevních otců (Polykarp, Ad Phil. V,2). Stejně jako On jsou povoláni jednat i Jeho hlasatelé. Ježíšův učedník nemůže jít odlišnou cestou než Mistr. Chce-li Jej hlásat, musí Jej následovat, jak to činil Pavel: dychtit po tom, aby se stal služebníkem. Jinými slovy, pokud je evangelizace posláním, které je každému křesťanu svěřeno křtem, pak je služba stylem, jak toto poslání žít: jediným způsobem existence Ježíšova učedníka. Ježíšův svědek jedná jako On: kdo slouží bratřím a sestrám, nenudí jej pokorný Kristus, nenudí jej křesťanský život, který je životem služby.

Odkud začít, abychom se stali „služebníky dobrými a věrnými“ (srov. Mt 25,21)? Jako první krok jsme zváni žít disponibilitu. Služebník se denně odnaučuje zařizovat všechno pro sebe a zařizovat se, jak se mu chce. Každé ráno se snaží odevzdávat život a přemýšlí o každém dnu ne jako o svém vlastním, nýbrž prožívá jej jako sebeodevzdání. Kdo slouží, není žárlivým strážcem svého času, ale zříká se toho, aby byl pánem svého dne. Ví, že čas, který prožívá, mu nepatří, ale je darem, který dostává od Boha, aby jej sám daroval. Jedině tak opravdu přinese plody. Kdo slouží, není otrokem stanoveného plánu, ale chápe srdcem, je disponibilní vůči tomu, co není plánováno. Je k dispozici bratrovi, otevřen nepředvídanosti, která nikdy nechybí a ve všedním dni nezřídka bývá Božím překvapením. Služebník je otevřen každodenním překvapením. Služebník umí otevírat brány svého času a svého prostoru tomu, kdo je nablízku, tomu, kdo klepe mimo pracovní dobu i za cenu, že přeruší nějakou oblíbenou činnost či zasloužený odpočinek. Služebník nehledí na pracovní dobu. Bolí mne u srdce, když vidím někde ve farnosti: úřední hodiny od tehdy do tehdy. A potom? Dveře jsou zavřeny, kněz není, není jáhen, není nikdo, kdo by přijal příchozího. To je špatné. Je třeba mít odvahu nehledět na pracovní dobu. Takto, drazí jáhni, životem v disponibilitě bude vaše služba oproštěna od každého zisku a bude evangelně úrodná.

Také dnešní evangelium promlouvá o službě a ukazuje nám dva služebníky, z nichž si můžeme vzít dvě cenná ponaučení. Je to setníkův služebník uzdravený Ježíšem a sám setník ve službách císaře. Slova, která pronáší k Ježíšovi, aby nemusel vstoupit do jeho domu, jsou zarážející a často jsou v rozporu s našimi modlitbami: „Pane neobtěžuj se! Neboť si nezasloužím, abys vešel do mého domu“ (Lk 7,6); „proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně“ (v.7); „vždyť i já jsem člověk podřízený“ (v.8). Těmto slovům se Ježíš podivil. Žasne nad velkou pokorou setníka, nad jeho mírností. Mírnost je jednou ze ctností jáhna. Jestliže je jáhen mírný, je služebníkem, nehraje si, neopičí se po knězi... Je mírný. Vzhledem k problému, který jej trápil, by mohl jednat rozhodně a nárokovat si vyslyšení vzhledem ke svojí autoritě; mohl by naléhat na Ježíše, ba dokonce jej přimět, aby přišel k němu domů. Stává se naopak nepatrným, diskrétním a mírným, nezvyšuje hlas a nechce obtěžovat. Jedná, možná nevědomky stylem Boha „tichého a pokorného srdcem“ (Mt 11,29). Bůh, který je láska, se totiž posouvá až k tomu, že nám slouží: je vůči nám trpělivý, laskavý, stále připravený a ochotný, trpí našimi nedostatky a hledá cestu, jak nám pomoci a učinit nás lepšími. Takové jsou také nenápadné a skromné rysy křesťanské služby, kterou je následování Boha ve službě druhým: přijímat je trpělivou láskou, neúnavně je chápat, dávat jim pocítit, že jsou přijímáni doma i v církevním společenství, kde není největší ten, kdo poroučí, ale ten kdo slouží (srov. Lk 22,26). Nikdy nekřičet! Takto, v mírnosti, drazí jáhni, zraje vaše povolání služebníků lásky.

Po apoštolovi Pavlovi a setníkovi se v dnešních čteních vyskytuje třetí služebník, kterého Ježíš uzdraví. Vyprávění podává, že byl svému pánu velmi drahý a že onemocněl, ale není známo, o jakou nemoc šlo (v.2). V určitém smyslu se můžeme považovat za tohoto služebníka. Každý z nás je Bohu velmi drahý, má jej rád a vyvolil si jej, povolal ke službě, ale především potřebuje být uzdraven vnitřně. Být schopen služby, k tomu je třeba mít zdravé srdce: srdce, které je uzdraveno Bohem, cítí, že se mu dostalo odpuštění, a není uzavřené, ani zatvrzelé. Prospěje nám, budeme-li se za to denně modlit, prosit, aby nás Ježíš uzdravil a stali jsme se Mu podobní a „už nás nenazýval služebníky, ale přáteli“ (srov. Jan 15,15). Drazí jáhni, o tuto milost můžete denně prosit modlitbou, v níž budete prezentovat své snahy, nepředvídanosti, únavu i naděje; opravdovou modlitbou, která přináší život Pánu a Pána životu. Když sloužíte u eucharistického stolu, je tam přítomen Ježíš, který se vám dává, abyste se dávali druhým.

Takto: disponibilní v životě, v tichosti srdce a v ustavičném dialogu s Ježíšem nebudete mít strach být Kristovými služebníky, potkat a pohladit tělo Páně v dnešních chudých.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.