17.6.2016 

„Radost lásky: cesta rodin v Římě“ – tak zní téma letošního sympozia římské diecéze, které ve čtvrtek večer papež František zahájil v Lateránské bazilice. V centru zájmu tedy stojí posynodální exhortace Amoris laetitia, jejíž klíčové ideje Svatý otec vyzdvihl ve své obsáhlé promluvě. Učinil tak na trojici biblických obrazů, ze kterých první nás přivádí před hořící keř na horu Sinaj.

„Zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá“(Ex 3,5). Takto vybízel Bůh z hořícího keře Mojžíše. Půda, na kterou se vstupuje, a témata, s nimiž se synoda potýkala, vyžadují určitý postoj. Nešlo o analýzu lecjakého problému, nestáli jsme před jen tak nějakou situací. Měli jsme před sebou konkrétní tváře mnoha rodin. (…) Dodávat tváře tématům velice pomáhá! Osvobozuje nás to od ukvapenosti při vyvozování závěrů, které jsou dobře formulovány, ale častokrát postrádají životnost; osvobozuje nás od abstraktního mluvení, abychom se přiblížili konkrétním lidem a zaobírali se jimi. Chrání nás před ideologizováním víry pomocí systémů, které jsou dobře vystavěny, ale neberou v úvahu milost. A to je možné jedině v ovzduší víry. Víra nás žene, abychom neochabovali při hledání Boží přítomnosti v dějinných proměnách“.

Papež připomenul, že „rodiny v našich farnostech s jejich příběhy a různými komplikacemi „nejsou problémem, nýbrž příležitostí“, kterou před nás Bůh staví. Tato příležitost nás vybízí k misionářské kreativitě schopné obejmout všechny konkrétní situace, včetně rodin našich čtvrtí, které za námi běžně nepřicházejí.

“Bůh nadále v našich rodinách působí. Vybízí nás, abychom nikoho neopouštěli kvůli tomu, že není na výši toho, co je od něho požadováno. To nám ukládá, abychom opustili principiální deklarace a vešli do tlukoucího srdce římských čtvrtí a jako řemeslníci začali v této realitě vytvářet Boží sen. To mohou dělat pouze lidé víry, kteří se nezavírají před působením Ducha. Lidé, kteří si špiní ruce. Reflektovat o životě našich rodin, takových jaké jsou a tak jak jsou, po nás vyžaduje zout si opánky, abychom objevili Boží přítomnost.“

V druhém obrazu z Lukášova evangelia děkuje farizeus Pánu, že není „jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník“ (Lk 18,11). Papež varoval před pokušením separatistické logiky. Jak řekl, v sebeobraně se domníváme, že získáváme identitu a bezpečnost, kdykoli se oddělujeme či izolujeme od ostatních, zvláště od těch, kteří žijí v odlišné situaci.

“Totožnost se ale nezískává vydělováním – nýbrž příslušností. Identitu mi poskytuje má příslušnost Pánu, nikoli odloučení od druhých, aby mne nenakazili…Považuji za nezbytné učinit důležitý krok: nemůžeme analyzovat, reflektovat a tím méně se modlit tak, jako kdybychom stáli na odlišných březích či stezkách a jako bychom byli mimo dějiny. Všichni potřebujeme konverzi, všichni potřebujeme stanout před Pánem, stále znovu s Ním obnovovat smlouvu a říkat spolu s celníkem: Bože, buď milostiv mně hříšnému! Toto východisko nám umožňuje, abychom zůstali stát na téže „straně“ – na téže straně, tedy nikoli odděleně – a stavěli se před Pána v postoji pokory a naslouchání.

Důraz položený na milosrdenství nás staví před realitu realisticky, nikoli však v postoji jakéhokoliv realismu, nýbrž Božího realismu, upozornil Petrův nástupce. Evangelní realismus se angažuje společně s druhým a s druhými, nečiní z ideálů a „z toho, jací jsme povinováni být“ překážku setkání s druhými v těch situacích, ve kterých se nacházejí.

“ To neznamená nepředkládat evangelní ideál. Je to naopak pobídka, abychom jej žili v dějinách se vším, co obnáší. To neznamená nepodávat zřetelnou věrouku, nýbrž vyhýbat se upadání do soudů a postojů, které nepřipouštějí složitost života. Evangelní realismus si špiní ruce, neboť ví, že „pšenice a koukol“ rostou spolu a že ta nejlepší pšenice bude v tomto životě vždycky smíšena s trochou koukolu. „Chápu ty, kteří dávají přednost rigidnější pastoraci, která nevede k žádnému zmatku“. Chápu je. „Upřímně však věřím, že Ježíš chce církev pozornou k dobru, které Duch rozsévá mezi slabosti: Matku, která se ve stejné chvíli, kdy jasně vyjadřuje svoje objektivní učení, »nezříká možného dobra, ale vystavuje se riziku, že se zašpiní blátem z cest«. Pastýři, kteří představují věřícím plný ideál evangelia i věrouku církve, mají usilovat také o to, aby věřící přijali logiku soucitu se slabými a vyhýbali se pranýřování či příliš tvrdým a nesnášenlivým soudům. Samo evangelium nás žádá, abychom nesoudili a neodsuzovali (srov. Mt 7,1; Lk 6,37)“ (Amoris laetitia, 308).

Posledním obrazem z knihy proroka Joela papež zamýšlel zdůraznit význam, který synodální otcové dali hodnotě svědectví jakožto místa, kde lze objevit Boží sen i život lidí.

„Vaši starci budou mít prorocké sny“ (Jl 3,1). To bylo jedno z proroctví Joela o době Ducha. Staří budou mít věštecké sny a jinoši uzří vidění. (…) V tomto proroctví rozjímáme jednu nevyhnutelnost: ve snech našich starců se častokrát vyskytuje možnost, že naši mladí budou mít nová vidění, novou budoucnost (…)Jako společnost jsme našim starým odňali hlas, zbavili jsme je jejich prostoru, odebrali jsme jim příležitost, aby nám vyprávěli svoje příběhy a zkušenosti. To je dnešní sociální hřích. Odstavili jsme je a tak jsme přišli o bohatství jejich moudrosti. (...) Tento nedostatek modelů, svědectví, tento nedostatek prarodičů a otců schopných vyprávět sny nedovoluje mladým pokolením „mít vidění“. Zůstávají na místě. Nedovoluje jim dělat plány, poněvadž budoucnost rodí nejistotu, nedůvěru a strach“.

Proto nastal čas, abychom staré lidi povzbuzovali ke snům, vyvodil papež František. Potřebujeme sny našich prarodičů, máme zapotřebí jim naslouchat. Odtud přichází spása, uzavíral Svatý otec před závěrečnou syntézou:

“Tři obrazy nám připomínají, že „víra nás nevylučuje ze světa, ale hlouběji nás do něho zasazuje“ (Amoris laetitia, 181). Nikoli jako dokonalé a neposkvrněné, kteří věří, že vědí všechno, nýbrž jako lidi, kteří poznali lásku, kterou má Bůh k nám (srov. 1 Jan 4,16). A v této důvěře, s touto jistotou, s velkou pokorou a úctou chceme přistupovat ke všem našim bratřím, abychom v rodině žili radost vycházející z lásky. S touto důvěrou se zřekněme „ohrad“, „které nám umožňují zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodlejme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusit moc něhy“ (Amoris laetitia, 308). To nám ukládá rozvinutí rodinné pastorace schopné přijímat, doprovázet, rozpoznávat a integrovat.“

PLNÉ ZNĚNÍ PROMLUVY a přepis papežových ODPOVĚDÍ na tři otázky z řad účastníků JSOU ZDE.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.