Rádio Vaticana

Skutky milosrdenství

30.6.2016

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(srov. Mt 25,31-46)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Kolikrát jen jsme během těchto prvních měsíců Svatého roku slyšeli mluvit o skutcích milosrdenství! Dnes nás Pán vybízí k serióznímu zpytování svědomí. Je totiž dobré nikdy nezapomenout na to, že milosrdenství není abstraktní slovo, nýbrž životní styl. Člověk může být milosrdný anebo může být nemilosrdný. Je to styl života. Rozhoduji se žít jako milosrdný anebo se rozhoduji žít jako nemilosrdný. Jedna věc je mluvit o milosrdenství a druhá žít jej. Parafrázováním slov svatého apoštola Jakuba (srov. 2,14-17) bychom mohli říci, že milosrdenství bez skutků je mrtvé. Právě tak tomu je! Milosrdenství žije svým neustálým dynamismem vycházení v ústrety potřebám a nouzi těch, kteří duchovně a materiálně strádají. Milosrdenství má oči k vidění, uši ke slyšení, ruce k pozvedání.

Každodenní život nám umožňuje dotýkat se rukama spousty požadavků těch nejchudších a nejvíce zkoušených lidí. Od nás se žadá zvláštní pozornost, která přivádí k postřehnutí stavu utrpení a nouze, ve kterém se nalézá mnoho bratří a sester. Někdy přecházíme kolem dramatických situací chudoby a zdá se nám, že se nás netýkají; všechno pokračuje, jako by se nic nedělo; lhostejnost z nás nakonec činí pokrytce a aniž si to uvědomíme, vyústí do stavu duchovní letargie, která duši činí necitlivou a život jalovým. Lidé, kteří v životě přecházejí a jdou, aniž by si povšimli nouze druhých, aniž by viděli spousty duchovních a materiálních potřeb, jsou lidé, kteří jsou bez života a nejsou druhým nic platní. Pamatujte si dobře: Kdo nežije, aby sloužil, není k životu.

Kolik jen existuje podob Božího milosrdenství vůči nám! A kolik tváří se podobně obrací na nás, aby se jim dostalo milosrdenství od nás. Kdo zakusil ve svém vlastním životě milosrdenství Otce, nemůže zůstat necitlivý k potřebám bratří. Ježíšovo učení, kterému jsme naslouchali, neponechává únikové cesty. Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem nahý, uprchlík, nemocný, vězněný a pomohli jste mi (srov. Mt 25,35-36). Nelze se vykrucovat tváří v tvář hladovějícímu člověku: je třeba mu dát najíst. To nám říká Ježíš! Skutky milosrdenství nejsou teoretickým tématem, nýbrž konkrétním svědectvím. Zavazují vyhrnout si rukávy a mírnit strádání.

V důsledku změn našeho globalizovaného světa se určité druhy materiální a duchovní chudoby rozmohly: dejme tedy prostor fantazii lásky, abychom rozpoznali nové způsoby činorodosti. Tak se bude cesta milosrdenství stále více konkretizovat. Od nás se proto žádá, abychom bděli jako hlídky a nestalo se, že tváří v tvář chudobě, kterou produkuje kultura blahobytu, zraky křesťanů ochabnou a ztratí schopnost zaměřit se na to, co je podstatné.

Co to znamená zaměřit se na podstatné? Zaměřit se na Ježíše, hledět na Ježíše v hladovějícím, vězněném, nemocném, nahém a nezaměstnaném, který se musí starat o rodinu. Vidět Ježíše v těchto našich bratřích a sestrách, vidět Ježíše v tom, kdo je osamocen a sklíčen, kdo chybuje a potřebuje radu, kdo má zapotřebí vydat se na cestu s Ním a cítit, že je doprovázen. Toto jsou skutky, které od nás Ježíš chce. Vidět Ježíše v nich, v těchto lidech. Proč? Protože Ježíš se tak dívá na mne a na nás všechny.

Potom přešel papež k druhému tématu svojí dnešní promluvy, tedy k bilanci své nedávno skončené cesty do Arménie.

Drazí bratři a sestry,
v uplynulých dnech mi Pán umožnil navštívit Arménii, první národ, který na počátku 4. století přijal křesťanství. Lid, který během svých dlouhých dějin dosvědčoval křesťanskou víru mučednictvím. Děkuji Bohu za tuto cestu a jsem hluboce vděčný prezidentu republiky Arménie, katolikovi Karekinovi II, katolickému patriarchovi a biskupům a veškerému arménskému lidu za to, že mne přijali jako poutníka bratrství a pokoje.

Za tři měsíce, dá-li Bůh, se vydám na další cestu do Gruzie a Ázerbájdžánu, dalších dvou zakavkazských zemí. Přijal jsem pozvání k návštěvě těchto zemí ze dvojího důvodu: jednak abych ocenil starobylé křesťanské kořeny, které se v těchto zemích pojí s duchem dialogu s ostatními náboženstvími a kulturami, a na druhé straně k povzbuzení naděje a stezek míru. Dějiny nás učí, že cesta pokoje vyžaduje obrovskou houževnatost a neustálé kroky, počínaje těmi malými, které se postupně zvětšují a jeden jde druhému vstříc. Právě proto doufám, že všichni a každý přispěje k míru a smíření.

Jako křesťané jsme povoláni posílit mezi sebou bratrské společenství, abychom vydávali svědectví Kristovu evangeliu a byli kvasem spravedlivější a solidárnější společnosti. Proto mne po celou dobu návštěvy všude doprovázel katolikos arménské apoštolské církve, který mne také bratrsky po tři dny hostil ve svém domě.

Znovu objímám biskupy, kněze, řeholníky, řeholnice a všechny věřící Arménie. Panna Maria, naše Matka ať jim pomáhá zůstávat pevnými ve víře a otevřenými k setkání a velkodušnými ve skutcích milosrdenství.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV