3.7.2016
Média jsou z velké většiny obrovskou scénou postupného hloupnutí těch, kdo se na ně spoléhají, a to do té míry do jaké jim důvěřují. Na této scéně - kromě jiného - vystupuje lidská nevědomost, ale také perfidní inteligence. Opravdovou tragédií je pak v tomto kontextu neochota rozlišovat pravdu od lži, dobro od zla. Dnes už to dospělo tak daleko, že pravda a dobro jsou považovány za podfuk či podraz nejenom tehdy, hlásá-li je v médiích církev, nýbrž hlásá-li je tam kdokoli jiný. Jakýkoli přečin a podvod je naopak omlouván, ovšem pod podmínkou, že k němu nedojde v církvi. V takovém případě pak není místo ani na špetku slitování.
Se změnou pontifikátu před více než třemi roky došlo na této scéně k pozoruhodné situaci. Mediální poklony, ba poklonkování papeži Františkovi dosáhlo takové míry, že je nesnesitelné právě pro katolíky. Všeobecné pozornosti přitom uniká, že tato mediální politika se veze výhradně na vlně moralizujícího aspektu papežova počínání. Běžný konzument se kromě jeho sympatických gest a kárání směřujícího do církve nedozví nic jiného. Ani papežovo moralizování tedy není podáváno v plné šíři, zvláště ne to, které míří do center světské moci. Dochází tak k paradoxní situaci, že totiž mondénní média pěstují papežův kult osobnosti. Není to sice nic nového, protože podobně tomu bylo i v počátcích pontifikátu Jana Pavla II. Je však užitečné všímat si pečlivěji této zkreslující perspektivy, která neobsahuje ani špetku toho, čím je smysluplná existence papeže ve vztahu k ostatním lidem. Veškeré papežovo počínání totiž ospravedlňuje či usvědčuje jedině víra v Boha. A právě to je zjevné, pokud divák, posluchač či čtenář pozorně toto počínání sleduje.
Papež není celebrita, politik či sociální inženýr, což si bohužel i v církvi leckdo myslí. Jeho jednání vychází z víry v Boha, jehož vtěleného Syna zprostředkovává jeho úřad všem věřícím v dějinách. Opatrně a bezelstně, paradoxně. Nepočíná si jako vládce a to nejen v tomto světě, ale ani v církvi. Boří sice všechny institucionalizované jistoty, hlavně ty, které prosákly do církve, ale jsou z tohoto světa; nedělá ovšem v institucionálním aparátu žádné personální čistky. Na veřejnosti i v soukromí vystupuje důsledně jako věřící křesťan. Není však pro každého snadné vyrovnat s tím, že papež jedná jako řadový věřící, a nikoli jako mocipán starého či nového střihu, na něhož každý může přenášet odpovědnost za vlastní úděl.
Právě to je asi kamenem úrazu. Příčinou však není osobitý styl tohoto pontifikátu, nýbrž dlouhobý dopad sdělovacích prostředků na lidskou psychiku. Média totiž v lidech vyvolávají jakési schizofrenní tendence, postupnou ztrátu vztahu k realitě; narušují přirozenou lidskou sounáležitost. Jejich působení se podobá zaříkávání či přesněji lákavému zabydlování se ve virtuální realitě, v níž každý může být svrchovaným a vševědoucím vládcem. Mezilidská komunikace budovaná na vzájemné adoraci domýšlivých jednotlivců je však smrtonosná mediální past, laboratoř sociálního inženýrství, eugenické transhumanizace a zvrácené pedagogiky klanění se Božímu odpůrci, otci lži. Realita je v médiích stále častěji podávána tak, aby nadchla k fanatismu takového či opačného ražení. To nutně znetvořuje lidskou reflexi a vede k zášti a nenávisti na všech stranách. V důsledku prvotního hříchu a neustálého pokoušení otcem lži se stále zjevněji vynořuje takřka plynulá možnost přechodu člověka od klanění se Bohu Stvořiteli ke klanění se – dočasnému - vládci tohoto světa. Politika pohlcuje náboženství. Vzdávají se pocty obětem světových válek stejně jako jejím strůjcům. Na místo dějin žijeme v mýtech, které si vytváříme nejen verbálně, ale i svými skutky, před kterými se potom pietně klaníme.
Snad největším pokušením křesťanského života je zřeknutí se individuální účasti na obecných dějinách. Život jednotlivce je odtrháván od dějin, které již nejsou prožívány a posuzovány z hlediska víry, nýbrž z čistě mondénního, světského či politického hlediska. Žít v dějinách spásy si dnes žadá veškeré síly křesťana. Dějiny však jsou bojem Boha vítězícího nad satanem, který se lhaním snaží strhnout lidi do svého tábora, tedy tábora poražených. Činí tak předstíráním boje o dobro člověka. Člověk, který se přidruží k tomuto boji, vedenému podle scénáře psaného otcem lži, staví se méně či více vědomě proti Bohu, který jediný může a chce lidem dát opravdové blaho.
Spása duší je bezesporu cílem, který přesahuje udržitelnost evropského či světového, starého či nového občanského i církevního řádu. Rozlišovat dobro od zla či pravdu od lži neznamená soudit. Rozlišování totiž nevychází z lidského subjektu, nýbrž z Božího zjevení a objektivní danosti.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.