Rádio Vaticana

O propagandě

10.7.2016

Jedním z mnoha latinských slov, která jsou v médiích často a v posunutém významu používána, je termín propaganda. Je to tzv. gerundivum slovesa propagare (rozmnožovat či šířit). Tento slovesný výraz naznačuje nutnost rozmnožování či šíření, a to původně pouze v biologickém (živočišném i rostlinném) smyslu. Termín propaganda tedy v přesném smyslu označuje „to, co má být šířeno“. Toto slovo vešlo v širší známost hlavně v barokní době, kdy se stalo součástí názvu papežského úřadu Sacra congregatio de propaganda fide založeného v roce 1622. Tato kongregace se zabývala a zabývá misiemi, tedy právě šířením víry nebo spíše - a přesněji - vytvářením a financováním církevních institucí v mimoevropském prostoru.

Od 19. století začal ze slova propaganda těžit sekulární tisk, který jej používal výhradně v pejorativním významu, totiž k označení demagogického přesvědčování lidí za účelem získání přívrženců. Tento význam se v obecném povědomí ujal tak důkladně, že začal vrhat špatné světlo na samotný účel zmíněného papežského úřadu, který pod názvem propaganda fide působil až do roku 1967. Teprve tehdy byl přejmenován na Kongregaci pro evangelizaci národů. Původní význam to však zmíněnému pojmu již nevrátilo. Slovo propaganda se stalo nadávkou či všeobecným karikaturním označením tmářské činnosti, kterou - jak známo - provádí především církev...

Propaganda se stala verbální zbraní, podobně jako mnoho jiných termínů, které byly v komunikačním prostoru moderního světa odcizeny církevnímu kontextu. Tuto metodu odcizování slov jejich významu lze nazvat také deklarativním nominalismem a spočívá v jejich neúnavném omílání v nepatřičném kontextu až do úplné psychologické rezignace, popř. přirozeného (biologického) zániku těch, kdo pamatují jejich skutečný význam.

V dobách komunistického režimu jsme z médií slýchávali o „mezinárodním imperialismu, který pod vedením Severoatlantického paktu ohrožuje lidové demokracie zemí mírové Varšavské smlouvy“. Tato rétorika kromě celkového konfrontačního stylu obsahuje jeden - v komunistickém slangu často se vyskytující - pleonasmus. Toto nahromadění slov blízkého významu nevzniká náhodně, nýbrž ze snahy mluvčího přesvědčit druhé o něčem, k čemu nemá argumenty. Je to výraz „lidová demokracie“, který komunistická média užívala s velkou oblibou. Málokdo si však tehdy lámal hlavu otázkou: Jaká jiná by vlastně mohla být demokracie než lidová, že? Zmíněná demokracie totiž v zemích mírové Varšavské smlouvy nebyla příliš demokratická či přesněji nebyla vůbec demokratická, protože nebyla demokracií.

V těchto dnech se hodně mluvilo o Severoatlantické alianci, která nedávným vojenským cvičením ve východní Evropě „proporčně odpovídala na hrozby, které přicházejí zvnějšku euroatlantického prostoru.“ Těmito hrozbami, jak bylo dále vysvětleno, jsou myšleny „ruské akce na Ukrajině“ a v první řadě „nelegální a nelegitimní anexe Krymu“. Bohužel, ani tento citát z tiskového prohlášení (čl. 10 z 9. července t.r.) nepostrádá podezřele redundantní výraz. Je jím „anexe“ doplněná dokonce o dva přívlastky, totiž „nelegální a nelegitimní“. A otázka zní: Může být nějaká anexe jiná než nelegální a nelegitimní, tedy pokud je opravdu anexí? Pohled do slovníku, který říká, že anexe je „násilné připojení cizího státního území k jinému státu“, podává jednoznačnou odpověď.

Z tohoto zběžného porovnání obou politických rétorik, plyne závěr, který není příliš povzbudivý pro toho, kdo vkládá naději do tekutých mocenských struktur tohoto světa. Politická propaganda nemá nic společného se šířením pravd víry. Na pojmech křesťanské víry a hlavně morálky však parazituje a skrývá se za nimi, aby podnítila konfrontační smýšlení. Vzbuzuje zášť a opovržení na obou stranách, které ponouká ke střetu verbálními zbraněmi pomlouvání či zamlčování. Vzbuzuje zášť a opovržení, protože činí příkoří pravdě a spravedlnosti, což se děje vždycky, když jsou lidé nálepkováni, zpočátku jen verbálně a nakonec třeba i povinnou nášivkou na oděv.

Pro věřícího křesťana, který nechce podlehnout této propagandě nevraživosti, která stále více prostupuje veřejný prostor, je rozhodující postoj, jaký zaujme k dějinám, ve kterých žije. Vysvětlovat si pouze politicky světové dění, o kterém jsme koordinovaně a anonymně informováni, vede dříve či později k odpadnutí od té „víry, za kterou byl Ježíš Kristus ukřižován,“ jak ji definuje antický mučedník, sv. Ignác Antiochijský (Efes, XIV). I naše nedávná minulost ukazuje, že se zášť v dějinách nejen usazuje, ale také obnovuje pod novými i starými jmény. Ze zbabělců minulosti bývají dnes hrdinové a z dřívějších hrdinů jsou nezřídka zbabělci dneška.

Nebude snad nakonec jediným východiskem, aby všichni odpustili všem všechno? To je ovšem možné pouze vlastním bezpodmínečným přijetím Božího odpuštění, tedy milosti. Avšak zároveň také uznáním existence nepřítele všech lidí, který je jakožto otec lži první a poslední příčinou svárů a střetů mezi lidmi, jimž sugeruje vzájemnou zášť takovým způsobem, který lidé nedokáží překonat svými vlastními, ba ani spojenými silami.

Milan Glaser