Rádio Vaticana

Milosrdenství a soucit

10.8.2016

Katecheze papeže Františka při generální audienci, aula Pavla VI.

(srov. Lk 7,12-16)

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Úryvek z Lukášova evangelia, který jsme vyslechli, nám předkládá skutečně velkolepý Ježíšův zázrak – vzkříšení mládence. Přesto však jádrem vyprávění není tento zázrak, nýbrž Ježíšova něha vůči matce onoho mladíka. Milosrdenství zde na sebe bere podobu hlubokého soucitu se ženou, která ztratila manžela a nyní vyprovází na hřbitov svého jediného syna. Veliká matčina bolest Ježíše dojímá a podněcuje ho k zázraku vzkříšení.

V úvodu k této epizodě se evangelista zastavuje u mnoha podrobností. U městské brány v Naimu se potkávají dvě početné skupiny, které přicházejí z různých směrů a nemají nic společného. Ježíše následují apoštolové a velký zástup, který se chystá ke vstupu do města, zatímco z něj vychází smuteční průvod, ve kterém mnoho lidí doprovází zemřelého a jeho ovdovělou matku. V městské bráně se obě skupiny pouze míjejí a každá pokračuje svou vlastní cestou, avšak právě tehdy svatý Lukáš zaznamenává Ježíšovy pocity: „Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili.“ (v.13-14). Ježíšovy skutky vede hluboký soucit – právě On zastavuje průvod, když se dotýká már, a pohnut hlubokým milosrdenstvím vůči matce se rozhoduje, že bude čelit smrti, takříkajíc z očí do očí. Na kříži se pak smrti postaví tváří v tvář definitivně.

Bylo by dobré, kdyby si poutníci během tohoto Svatého roku a při průchodu Svatou branou – Branou milosrdenství – vzpomněli na tento evangelní příběh, který se odehrál u naimské brány. Když Ježíš uviděl onu plačící matku, vešla mu do srdce! Každý člověk přicházející ke Svaté bráně s sebou nese svůj život s jeho radostí a utrpením, plány a pády, pochybnostmi a obavami, aby je předložil Pánovu milosrdenství. Jsme si jisti, že Pán ve Svaté bráně přistupuje ke každému z nás, aby se s námi setkal, přinesl a poskytl nám své mocné slovo útěchy: „Neplač!“ (v.13). Je to brána, v níž se potkávají bolest lidstva a Boží soucit. Když překračujeme její práh, konáme pouť milosrdenstvím Boha, který – stejně jako mrtvému chlapci – všem opakuje: „Pravím ti, vstaň!“ (v.14). Každému z nás říká: „Vstaň!“ Bůh si přeje, abychom stáli na nohou. Stvořil nás, abychom žili vstoje – z toho důvodu vede Ježíšův soucit k onomu uzdravujícímu gestu…A klíčovým slovem tu je: „Vstaň! Postav se na nohy, jak tě stvořil Bůh!“ Na nohou…“Ale, Otče, my zase tolikrát upadneme…“ – „Jen dál, vstaň!“. Tak zní Ježíšovo slovo, a to stále. Když procházíme Svatou branou, snažme se, abychom v srdci zaslechli ono: „Vstaň!“ Mocné Ježíšovo slovo působí, že můžeme opětovně povstat, a také v nás uskutečňuje přechod ze smrti do života. Jeho slovo v nás vyvolává nový život, dává naději, posiluje znavená srdce, otevírá nás pohledu na svět a život, který přesahuje utrpení a smrt. Na Svaté bráně je pro každého vyryt nevyčerpatelný poklad Božího milosrdenství!

Když mrtvého zasáhlo Ježíšovo slovo, „posadil se a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce“ (v.15). To je velmi krásná věta, která vypovídá o Ježíšově něze: „Vrátil ho jeho matce“. Matka se shledává se synem. Přijímá jej z Ježíšových rukou a stává se podruhé matkou, avšak syn, který jí nyní byl navrácen, tentokrát nepřijal život od ní. Matka a syn tak získávají náležitou identitu díky moci Ježíšova slova a jeho láskyplnému gestu. Takto – a zvláště ve Svatém roce – matka církev přijímá své syny a rozpoznává v nich život, darovaný Boží milostí. Skrze tuto milost – milost křtu – se církev stává matkou a každý z nás jejím synem.

Když lidé spatřili, že mladík ožil a byl vrácen matce, „zmocnila se jich bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid!“. To, co Ježíš vykonal, tedy není jenom spásný čin určený vdově a jejímu synovi, či laskavé gesto omezené pouze na ono městečko. V Ježíšově milosrdné pomoci Bůh vychází vstříc svému lidu, v Ježíši se lidstvu zjevuje a nadále bude zjevovat veškeré Boží milosrdenství. Přál jsem si, aby tento Svatý rok prožívaly všechny místní církve – tedy všechny církve světa, a nikoli pouze v Římě. Když jej slavíme, je to jakoby se církev rozptýlená po světě spojovala a jednohlasným zpěvem chválila Pána. Církev také dnes uznává, že ji Bůh navštívil. Když se proto ubíráme k Bráně milosrdenství, každý z nás ví, že přistupuje k bráně milosrdného Ježíšova srdce – právě On je pravou branou, která vede ke spáse a navrací nás do nového života. Milosrdenství – jak v Ježíšovi, tak v nás – je poutí, která vychází ze srdce, aby dospěla k rukám…Co to znamená? Ježíš na tebe hledí, léčí tě svým milosrdenstvím, říká ti: „Vstaň!“ a obnovuje tvé srdce. Jak je to s onou poutí od srdce k rukám, co máme dělat? S novým srdcem, které Ježíš uzdravil, máme rukama konat skutky milosrdenství, snažit se pomáhat, léčit mnoho potřebných. Milosrdenství je poutí, která vychází ze srdce a dochází k rukám, tedy ke skutkům milosrdenství.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV