Rádio Vaticana

Učte se ode mě

14.9.2016

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(srov. Mt 11,28-30)

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Během tohoto Svatého roku jsme se vícekrát zamýšleli nad tím, že se Ježíš vyjadřuje s jedinečnou něhou, která je znamením Boží přítomnosti a dobroty. Dnes se zastavíme u jednoho úryvku z evangelia, který v nás vzbuzuje pohnutí a ve kterém Ježíš říká: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. […] Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek“ (v. 28-29). Pánovo pozvání je překvapivé – volá k následování prosté lidi, které tíží namáhavý život a mají mnoho potřeb, a slibuje jim, že v něm najdou odpočinek a úlevu. Obrací se k nim výzvou v rozkazovací formě: „pojďte ke mně“, „vezměte na sebe mé jho“ a „učte se ode mě“. Kéž by něco obdobného mohli vyslovit všichni světoví lídři! Snažme se nyní pochopit význam těchto výrazů.

První imperativ zní „Pojďte ke mně“. Tím, že se Ježíš obrací ke znaveným a utiskovaným, vystupuje jako Boží Služebník, vylíčený v knize proroka Izaiáše, v které se praví: „Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znavené poučovat (utěšujícím) slovem“ (Iz 50,4). K těmto znaveným evangelium často řadí také chudé (srov. Mt 11,5) a nepatrné ( srov. Mt 18,6), tedy takové lidi, kteří se nemohou spoléhat na vlastní prostředky a vlivná přátelství. Mohou důvěřovat pouze Bohu. Jsou si vědomi svého prostého a bídného postavení a vědí, že jsou odkázáni na milosrdenství Pána, od kterého očekávají jedinou možnou pomoc. V Ježíšově výzvě konečně nalézají odpověď na své očekávání – pokud se stanou jeho učedníky, získají příslib celoživotní útěchy. Tento příslib se v závěru evangelia rozšiřuje na všechny národy: „Jděte tedy“, říká Ježíš apoštolům, „získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Poutníci, kteří po celém světě odpovídají na pozvání k oslavě tohoto milostivého roku, procházejí Branami milosrdenství v katedrálách, svatyních, mnoha kostelech, nemocnicích i věznicích…Proč to dělají? Chtějí nalézt Ježíše, Jeho přátelství, občerstvení, které dává pouze On. Touto poutí se vyjadřuje obrácení každého učedníka, který se rozhodl Ježíše následovat. Konverze vždy spočívá v tom, že objevíme Pánovo milosrdenství, které je nekonečné, nevyčerpatelné a veliké. Když tedy procházíme Svatou branou, vyznáváme, že „ve světě existuje láska a tato láska že je silnější než jakékoliv zlo, do něhož je zapleten člověk, lidstvo, svět” ( Jan Pavel II., Dives in misericordia, 7).

Druhý imperativ říká: „Vezměte mé jho”. V kontextu smlouvy používá biblická tradice obraz jha, aby označila těsné pouto, které váže lid k Bohu, a v jeho důsledku také podřízenost Boží vůli, vyjádřované Zákonem. V rozporu s učiteli Zákona vkládá Ježíš na učedníky své jho, v němž Zákon dochází naplnění. Chce je naučit, že Boží vůli poznáváme skrze Něho, a nikoli prostřednictvím zákonů a chladných nařízení, které Ježíš odsuzuje. Můžeme si v této souvislosti pročíst 23. kapitolu z Matouše…Ježíš stojí vprostřed vztahu, který učedníci navazují k Bohu, stává se jádrem jejich vzájemných vztahů a pilířem jejich osobního života. Každý učedník, který přijme „Ježíšovo jho”, s ním vstupuje do společenství, je uschopněn k účasti na tajemství jeho kříže a jeho osudu spásy.

Z toho vyplývá třetí imperativ: „Učte se ode mně”. Ježíš před své učedníky předkládá cestu poznání a nápodoby. Není učitelem, který by na druhé přísně vkládal břemena, která on sám nenese – něco takového totiž vytýkal učitelům Zákona. Obrací se k prostým, nepatrným, chudým a potřebným, neboť On sám se stal pokorným a maličkým. Rozumí chudým a trpícím, protože je sám chudý a strádá bolestí. Ježíš se při spáse lidstva nevydal lehkou cestou – naopak, jeho pouť byla bolestná a obtížná. Jak nám připomíná list Filipanům, “ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži” (Flp 2,8). Jařmo, které nesou chudí a utiskovaní, je to, které již před nimi nesl Ježíš, a proto netíží. Pán vzal na svá bedra bolest a hřích celého světa. Pokud tedy učedník přijímá Ježíšovo jho, zároveň obdrží a přijímá Jeho zjevení – v Něm na sebe Boží milosrdenství vzalo lidskou bídu a darovalo každému člověku možnost spásy… Proč ale může Ježíš vůbec něco takového vyslovit? Protože se pro všechny stal vším, byl všem blízký, včetně nejchudších! Byl pastýřem mezi lidmi, chudými lidmi…Pracoval s nimi celý den. Nebyl to kníže. Není pěkné, když se z pastýřů v církvi stanou knížata, když se vzdalují lidem a odtahují od nejchudších. Takové pastýře Ježíš káral a lidi nabádal: „Dělejte, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte”.

Drazí bratři a sestry, také my někdy prožijeme únavu a zklamání. Vzpomeňme si v onu chvíli na tato Pánova slova, která nám dodají útěchu a přivedou nás k poznání, zda své síly vynakládáme ve službě dobru. Naši únavu totiž někdy zapříčiňuje fakt, že si naši důvěru zasloužilo něco nepodstatného, protože jsme se oddálili od pravých životních hodnot. Pán nás učí, abychom neměli strach z jeho následování, protože nezklame naději, kterou v Něj vkládáme. Jsme povoláni, abychom se od Pána naučili, co znamená prožívat milosrdenství a stávat se jeho nástrojem. Žít z milosrdenství znamená vnímat, že je potřebujeme. Když cítíme potřebu Ježíšova milosrdenství, odpuštění a útěchy, učíme se milosrdenství vůči druhým. Jestliže upřeme zrak na Božího Syna, pochopíme, kolik cesty ještě musíme urazit, ale zároveň nás naplňuje radostí vědomí, že jdeme s Ním a nikdy nejsme sami. Seberme tedy odvahu a nedejme si vzít radost z Pánova následování. „Ale otče”, namítnete, “jsem přece hříšník, hříšnice, co mám dělat?” – „Dovol Pánu, aby na tebe pohlédl, otevři srdce, vnímej na sobě Jeho pohled a milosrdenství. Tvé srdce se naplní radostí, radostí z odpuštění, pokud přijdeš a požádáš o ně”. Nedejme se obrat o naději, že prožijeme život s spolu s Pánem a v síle jeho útěchy.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV