26.10.2016
Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra
(Mt 2, 13-15)
Drazí bratři a sestry,
Pokračujeme v reflexi o skutcích tělesného milosrdenství, které nám Pán odkázal, aby udržoval naši víru stále živou a dynamickou. Tyto skutky totiž ozřejmují, že křesťané nejsou znavení a líní v očekávání konečného setkání s Pánem, nýbrž jdou mu denně v ústrety a rozpoznávají Jeho tvář v lidech, kteří potřebují o pomoc. Dnes se zastavíme u Ježíšových slov: „Byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě“ (Mt 25, 35-36). V naší době je tento skutek týkající se cizinců více než aktuální. Ekonomická krize, ozbrojené konflikty a klimatické změny nutí lidi migrovat. Bylo by nedostatkem dějinné paměti, myslet si, že k tomu dochází jenom v naší době.
Bible nám podává mnohé konkrétní příklady migrace. Stačí pomyslet na Abraháma. Boží povolání jej přimělo opustit svoji zemi a jít do jiné: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu“ (Gen 12,1). Tak tomu bylo rovněž s izraelským lidem, který odešel z Egypta, kde otročil, a čtyřicet putoval pouští než došel do země zaslíbené Bohem. Totéž Svatá Rodina – Maria, Josef a malý Ježíš – byla nucena emigrovat, aby unikla před Herodovou hrozbou: „Josef vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti“ (Mt 2,14-15). Dějiny lidstva jsou dějinami migrací: v žádné zeměpisné šířce neexistuje národ, který by nezakusil fenomén migrace.
Během staletí jsme v této souvislosti byli svědky velkolepých projevů solidarity, třebaže nechybělo sociální napětí. Kontext ekonomické krize dnes vede bohužel spíše k zaujímání postojů uzavřenosti a nepřijetí. V některých částech světa se stavějí zdi a bariéry. Někdy se zdá, že tiché skutky mnoha mužů a žen, kteří různými způsoby poskytují uprchlíkům a migrantům pomoc a asistenci, je zastiňována halasem jiných, kteří dávají průchod instinktivnímu sobectví. Uzavřenost však není řešením, ba dokonce podporuje kriminální obchodování. Jediným řešením je solidarita. Solidarita s migrantem, solidarita s cizincem.
Nasazení křesťanů na tomto poli je naléhavé dnes stejně jako v minulosti. Jen pohledem do minulého století si připomeňme skvělou postavu svaté Františky Cabrini, která společně se svými družkami věnovala svůj život migrantům přicházejícím do Spojených států amerických. Také dnes potřebujeme toto svědectví, aby milosrdenství mohlo dosáhnout k těm, co jsou v nouzi. Toto nasazení se týká všech, nikoho nevyjímaje. Diecéze, farnosti, instituty zasvěceného života, sdružení a hnutí, jakož i jednotliví křesťané – všichni jsme povoláni přijímat bratry a sestry, kteří prchají před válkou, hladem, násilím a nelidskými životními podmínkami. Všichni společně buďme velkou oporou těm, kdo ztratili vlast, rodinu, práci a důstojnost.
Před několika dny došlo ve městě k jedné malé příhodě. Jedna paní potkala cizince, který byl zjevně v nesnázích, a zeptala se: „Hledáte něco?“ Onen migrant, který byl neobutý, jí odpověděl: „Chtěl bych jít do Svatého Petra a projít Svatou bránu.“ Paní si povšimla, že nemá boty, pomyslela si, jak se mu asi půjde, a zavolala taxík. Onen migrant či uprchlík zapáchal. Taxikář se jej zdráhal vzít, ale nakonec jej nechal nastoupit. A paní si sedla vedle něho a cestou se jej ptala na jeho příběh a na jeho cestu. Během deseti minut, než dojeli sem, vyprávěl onen muž o svém životě, o válce, hladu a o tom, proč utekl ze své vlasti a stal se migrantem. Když dojeli k cíli, paní chtěla zaplatit taxikáři. Ten jí však řekl: „Ne paní. S placením jsem na řadě já, protože vy jste mi umožnila slyšet příběh, který mi změnil srdce.“ Tato paní věděla o bolestech migranta své, protože má sama arménskou krev a nosí v sobě utrpení svého lidu.
Když prokazujeme nějaký takovýto skutek, zpočátku to odmítáme, protože se pojí s určitou nepříjemností, jakou byl onen zápach. Nakonec nám však takový příběh provoní duši a změní nás. Pomyslete na tuto příhodu a přemýšlejme, co můžeme dělat pro uprchlíky.
Další věcí je obléci nahého. Co jiného to znamená, než vrátit důstojnost tomu, kdo ji ztratil? Je to zajisté rovněž darování oděvu tomu, kdo jej nemá, avšak pomysleme také na ženy, které jsou obětí zločinného obchodu a skončily na ulici, anebo na další mnohé způsoby zneužívání lidského těla, dokonce i nezletilých. Stejně tak nemít práci, příbytek a spravedlivou mzdu je forma nahoty. Anebo diskriminace z důvodů rasy nebo víry – to vše jsou formy jakési „nahoty“, před nimiž jsme jako křesťané povoláni být bdělí, pozorní a pohotoví k činu.
Drazí bratři a sestry, neupadněme do léčky uzavírat se do sebe, ve lhostejnosti k potřebám bratří a ve starostech jenom o svoje zájmy. Právě v míře, v jaké se otevíráme druhým, se život stává plodným, společnosti se dostává pokoje a lidé znovu nabývají svoji plnou důstojnost. A nezapomeňte na onu paní, na migranta, který zapáchal, a na řidiče, kterému migrant proměnil duši.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.